Sága rodu Jalovců (2. Část): Franc byl nalezenec
Motto: Patříme k naší půdě. Každý hospodář se tu narodil, pracoval a nakonec ho vynesli nohama napřed. Tak to chodí jako s polem. Zoráš, zasadíš, sklidíš. Zdeněk Franc, můj děda.
Prolog: 6. června 1992 si můj otec Stanislav Jalovec bral mou matku Pavlu Francovou. 17. listopadu 1992 se narodila moje maličkost. Táta potkal mámu po vojně, na cestě ve stejném vlaku. Chvíli spolu chodili na zábavy a pak v chaloupce ve Smržovicích vzniknul malý Standa. Nejprve to tajili a pak šel táta požádat mého dědu o ruku. Tak se na dalších čtrnáct let spojily rodiny Franců a Jalovců.
Začalo to nálezem: Tady ve Spůli se traduje, že tu náš rod je celá staletí a asi to bude pravda. Máme v rodině legendu o jakémsi nalezenci, kterého se ujalo místní panstvo. Lidé mu dali jméno František. Německé panstvo na něj ale volalo Franz. Tak to i zůstalo. Z Franze se stal František Franc.
Jako nalezenec to jistě neměl jednoduché ale vypracoval se. Začínal jako pouhý čeledín, později byl štolba a nakonec z něj byl kočí. Za odměnu dostal vlastní hospodářství a stal se z něj vlastní pán. Nebyl to žádný grunt, spíše chalupa, ale na živobytí to stačilo. A tak se tu usadil, choval děti a pracoval, než umřel. A to vše se událo někdy před třemi sty lety.
Další staletí jsme tu žili celkem ve zdraví, ať se dělo, co se dělo. I světové války pro nás nebyly větší problém. Jenže pak přišel rok 1948. Můj pradědeček Franz musel jako všichni hospodáři v obci odevzdat své pole. Dal ho, problémy nechtěl, ale ves mu určila větší úlohu.
Za pradědou přišli sousedé s tím, že když družstvo, tak s předsedou, kterej bude od nich, ať to cizí nezhuntujou. Praděda to vzal, léta se staral a dodnes najdete pamětníky, kteří Vám poví, jaký hodný to byl člověk. Ale zničilo ho to. Splnění plánu bylo nesmyslné, brigádníci mu utíkali nebo nerozuměli vůbec té práci a se sousedy nedal dohromady tolik lidí, aby to vystačilo na celý ten lán družstva.
Tak se na to vykašlal a ze dne na den z něj byl třídní nepřítel. Útěchou mu mohl být syn, můj dědeček Zdeněk Franc. Můj dědeček vystudoval průmyslovou školu se samými jedničkami a byl by pokračoval dál, kdyby…Kdyby se nezamiloval.
Než potkal babičku Pavlu, rozenou Willovou, byl na vojně. Byl to slangově bigoš, takže obsluhoval vojenskou tarasnici. Jak je menší postavy, dodneška nechápu, jak se s tim tahal. Asi se měl jmenovat spíš Janko Úborek, ten jak byl malý, tak byl silný.
V roce 1968, když byl zrovna na vojně, vtrhla do jejich kasáren Rudá armáda, vojáky odzbrojila, spoutala a na týden držela ve vojenské věznici. Babička mezitím v Plzni, kde pracovala ve fabrice, musela ukazovat Rusům cestu, protože velitel jednoho z tanků na ní mířil pistolí. Tak šla půlku Plzně a za ní kolona tanků v čele s nějakým Stokurevem, který na ní mířil makarovem.
Babičku tehdy zachránil její bratr, který ji přijel vyzvednout do její fabriky, kde byla uvězněná s ostatními zaměstnanci a nesměla kvůli Rudé armádě odejít. Přijel pro ni na motorce a oklikou přes lesy a pole dojel domů do Dobřan.
Babička vůbec má na Rusy vyhraněný názor. Její otec Josef Will byl s ostatními kamarády nucen rukovat za války do německé armády. V Přešticích na škole, kde byli shromažďováni k prohlídce a zařazení, se můj pradědeček s ostatními kamarády postavil na odvodní stoly a spustil na protest písničku Agáty bílé, že to musel slyšet i führer ve svém bunkru.
Do boje se ale pradědeček nedostal. Provokoval, porušoval vojenské předpisy a utíkal tak dlouho, že byl před koncem války poslán mezi totálně nasazené a to jenom kvůli tomu, kolik bylo nedostatku pracovních sil. Jinak by šel před polní soud.
Kdesi v severním Německu při bojích s Rusy byl vážně postřelen. Kulka mu ustřelila celé lýtko. V polním lazaretu ale zůstat nemohl. Rusové si tam došli pro raněné ,,Němce´´ a všechny podřezali nebo ubodali bajonety, protože kulky je škoda. Pradědeček později tvrdil, že schovaný mezi špinavými obvazy, amputovanými končetinami a dalším nemocničním ,,odpadem, ´´ke kterému ani Rusové nešli, viděl i následnou popravu sester a lékařů.
Josef Will po odchodu Rusů spěchal domů tak, jak mu to jen zraněná noha dovolila. Doma se pak schoval v lese u Dobřan, kde zůstal v krmelci, protože se bál, že jsou u nás Němci. Rodina a sousedé mu nosili jídlo a snažili se ho přesvědčit, ať jde domů, ale on jim nevěřil. Až dva roky po válce, když dostal zápal plic, se z posledních sil sebral a odkulhal domů s vědomím, že už je mu všechno jedno. Buď zemřel na zápal plic, nebo ho sundají Rusové. Bylo pro něj překvapením, že žádné nepotkal.
V roce 1950 se mu narodila dcera, moje babička Pavla. V roce 1969 si vzala dědu a od roku 1973 měli dceru, moji matku Pavlu Francovou.
Moje mamka chtěla být vždy sekretářka. Dodnes skvěle ovládá psaní všemi deseti, ale režim to neumožnil. Děda se uchytil s maturitou z průmyslovky v Okule v Nýrsku, ale mamka nebyla prostě kvůli kádrovému profilu vybrána mezi studentky obchodní školy.
Děda se snažil přemluvit místního partajníka, aby změnil rozhodnutí. Vyzvedl ho na nádraží, odvezl domů a snažil se ho přemluvit. Ten komunista mu řekl jenom: Pamatujte si, že Vás neznám! A tak moje mamka skončila na prodavačském učilišti v Kašperských Horách.
Epilog: Po revoluci si chtěli moji rodiče doplnit vzdělání a splnit si tak své sny, ale přišel jsem já a bylo proto pozdě.Tak nás navždy poznamenala doba minulá.
Django Bradley
