DJANGO BRADLEY

Motto: Náš rod to nikdy neměl jednoduché, ale neměl se za co stydět. Za co taky? Že jsme zvedli hlavu vždy proti bezpráví, aniž bychom si hráli na hrdiny? že jsme bojovali, když to ostatní vzdávali? Že jsme se nenarodili ve zlaté kolíbce, ale vše si vydřeli? Ne, byli jsme, jsme a budeme dobrý rod. Ostatně nás chrání sv. Stanislaw ze Sczepanowa. Stanislav Django Bradley Jalovec

Prolog: V historii mého rodu se stírá pravda s mýty, fakta s legendami, svědectví s pouhými tvrzeními. Na každém šprochu je ale pravdy trochu. A právě historie mého rodu s pravdou i legendami mě dovedla dnes k mé cestě. Zvu Vás na vyprávění o historii mého rodu. Historii obyčejných lidí střední i nižší vrstvy společnosti, kteří nikdy nevládli, ani potom netoužili, ale jejichž příběh je o to zajímavější, čím více se na nich podepsala doba? A nebo to byla společnost? To už je věc Boha, prozřetelnosti nebo osudu.

Dnešní vyprávění bude o rodině mého otce.

Začalo to v Polsku: Někdy na přelomu 19. a 20. století se narodil první Standa z našeho rodu. Bylo to v Haliči zvané taktéž Červená Rus. Dnes je to ukrajinské území. Tehdy bylo polské. Ale Polsko neexistovalo. Halič byla jen malý kraj habsburské monarchie.

Tehdy čekal jakýsi Krzenowicz narození prvního potomka. Byla krutá zima a tohle chudobný kraj, kde vodka byla levnější než chleba. Že tu porod nepřežila matka, ani dítě, bylo nasnadě!

To mělo možná potkat i moji rodinu. Porod tu noc v kruté zimě skončil až k ránu. Porodní bába nadávala, že se můj předek Krzenowicz musí rozhodnout, buď dítě nebo matka, oba zachránit nemůže. Krzenowicz sebral ze stěny obrázek sv. Stanislawa, patrona Polska a polských diecézí. Celou noc se k němu modlil. Ráno, když už usínal, ho vzbudila porodní bába. Zachránila dítě i matku. Na památku šťastného dne se všichni nejstarší mužští potomci Krzenowicze jmenují Stanislaw.

Mladý Stanislaw se před válkou usadil na Moravě, kde potkal jakousi Jalovcovou. On sám tu hledal práci jako horník, aby se pak usadil na vinici u Uherského Hradiště. Jeho manželka měla také zajímavou historii rodu. Jmenovala se Jalovcová po svém pradědovi, který sem přišel s Napoleonovou armádou. Jmenoval se ve francouzštině Jalovec. Raněn u Slavkova se tu usadil s markytánkou a založil vlastní vinici u zmíněného Uherského Hradiště.

Stanislaw Krzenowicz pak za války narukoval do c. k. armády, ale nechtělo se mu tu sloužit cizí mocnosti. Přidal se k našim legiím a bojoval od Zborova po magistrálu. Dvakrát byl raněn, pokládán za mrtvého ještě utrpěl omrzliny v masovém hrobě, kde se pohřbívali mrtví, protože nikdo nechtěl v té ruské zimě kopat hroby.

Domů se vrátil až v roce 1921. Situace se tu změnila. Po zhoršení vztahů nové republiky s Polskem a krátce válce mezi oběma státy mu dali na výběr. Buď tu zůstane, ale ne s polským jménem, nebo pomaže do Polska. Tak se ze Stanislawa Krzenowicze stal Stanislav Jalovec. Dostal dekret od prezidenta a vlády na vlastní pozemek za vojenské zásluhy.

On a syn se zapojili za další války do odboje proti Němcům. Proti komunistům mu to ale nepomohlo. Byl mu zabaven pozemek, protože prvorepublikové dekrety jsou prý zastaralé a společnost si přeje něco jiného. Tak mu to bylo řečeno.

Jeden z jeho vnuků Honza Jalovec pak odešel do západních Čech, kde si vzal moji babičku Květu Fichtlovou. I ona měla zajímavou historii rodu. Její pradědeček za Rakouska-Uherska pracoval ve Vídni a po odchodu do penze mu chodil důchod přímo z Vídně. Po pádu monarchie o něj přišel a tak byl zklamaný Masarykem i první republikou. Jmenoval se Habersberger.

Ironií osudu je, že jeho dcera si vzala dalšího legionáře, který bojoval u Doss Alta. Ten se pak usadil jako sedlák ve Smržovicích. Když mu komunisté brali pole, řekl na to jen: ,, Radši bych zemřel u Doss Alta!´´ A nebo v roce 38, když hlídal železniční most u Smržovic! To už je ale můj názor

 Jeho dcera si vzala jistého Fichtla. Bylo to rozený lesák. Zatímco prababička Fichtlová si pamatovala, jak během Heydrichiády zabili jejího oblíbeného učitele, který byl veřejně popraven ve Kdyni, kam chodila na školu a na konci války měla u sebe ubytovaný štáb wehrmachtu, Fichtl bojoval po boku odboje už z toho důvodu, že přes Smržovice vozily transporty Židů. Jednu noc slyšel palbu od dráhy. Ráno našel zmrzlou mrtvolu židovského vězně zastřeleného na dráze. V lese objevil další mrtvolu.  Tenhle chudák měl pro změnu v ústech trs trávy i s hlínou, jak byl vyhladovělý.

Prababička pak měla více lásek, než našeho Fichtla. Na konci války se zamilovala do mladého wehrmachťáčka, co u ní doma nadával na válku, ale nesměla to nikomu říkat, protože štáb byl za rohem.

Když pak kapitulovala německá posádka ve Kdyni, vzdali se i Němci ve Smržovicích, protože přišli Američané. Tehdy viděla Fichtlová našeho vojáčka naposled. Na rozloučenou ji objal a se slzami v očích ji dojemně hlásil: Vojna kaput! Hitler kaput! Já byt živy!!!

Pak byla ve Smržovicích americká posádka. Prababička Fichtlová jim prala a našla si tu novou lásku. Jeden seržant ji doprovodil domů v prudkém dešti na podzim 1945 a strávili spolu potom intimní večer. Další den nebylo po posádce ani vidu, ani slechu. Bunda, kterou jí náš seržant dal, aby nezmokla, babičce zůstala až do jejích posledních dní. Často ji držela a opakovala i přede mnou, že ten seržant určitě žije, že přece na ni nezapomněl a určitě se objeví.

Zpátky k mému dědovi. Byl to chlap do nepohody a muž všech řemesel. I od něj se táta naučil spravovat střechu, takže o tom, že bude pokrývač, bylo rozhodnuto, aniž by o tom sám tušil. Táta ostatně chtěl být policista nebo námořník. Ani na jedno neměl ten správný původ.

Sotva poznal svého otce, dostal děda deset let. Bylo to za ublížení na zdraví. Komu tak ublížil? Jednomu členu kdyňské partaje. Jednoho dne hrál táta a strýc fotbal. Nechtěně vykopli partajníkovi okno. Ten vyletěl jako čert a mého strýce se jal škrtit. Táta běžel pro dědu. Ten se zastal synů a popral se s partajníkem. Jedno je ale fakt, našeho dědy se bál ten komunista tak, že před ním zalezl pod stůl.

Když děda vylezl z vězení, nebyl to ten původní Honza Jalovec. Pokud by Vám někdo řekl, že se rád napil a nešel pro ránu daleko, je to pravda, protože to z něj udělal kriminál a soudruzi. Táta se nikdy s tím nevyrovnal a na jednu stranu pro něj byl otec vzor, na druhou stranu rváč a problémový člověk, který příliš často střídá zaměstnání a nikde dlouho nevydrží. Sám zůstal takto rozervaný.

Epilog: A to je prozatím vše. V druhé části se podíváme na historii mé rodiny z matčiny strany. Je rovněž zajímavá.

Django Bradley