Piráti (6. část): Robert Surcouf-Tygr sedmi moří
Motto: Každý z nás bojuje za to čeho má nejmíň. Surcouf vysvětluje anglickému důstojníkovi, co si myslí o cti.
Prolog: Ve filmech Tygr sedmi moří a Pirát sedmi moří ho hrál Gérard Barray. Podobný by mu byl, až na to, že skutečný Robert Surcouf byl tělnatější. Nijak to ale nebránilo jeho korzárské činnosti. Jak ale uvidíte, Robert Surcouf byl víc, než jenom korzár.
Tygr sedmi moří, rejdař i šlechtic: Robert Surcouf se narodil roku 1773 v přístavu Saint-Malo. Byl z rodiny nijak bohatých a významných, zato ale schopných a šikovných rejdařů. Robert měl od dětství v sobě kus námořníka, ale také neklidnou horkou krev. Proslul totiž jako častý rváč. Otec se ho rozhodl zkrotit a dát do církevní školy k jezuitům. Zde ale mladý Robert dlouho nevydržel a brzy utekl. Dokonce měl přes zákaz utéct na moře na malém člunu. Zastavila ho až bouře. Zuřící otec tedy rozhodl o synově kariéře jinak. Robert bude námořník.
A tak ve třinácti letech nastoupil mladý Robert Surcouf na obchodní plavidlo jako plavčík, aby sdílel obyčejný život mezi námořníky a později se vypracoval dál. Drsný život se mladému Robertovi líbil, byl učenlivý a hodně pochytil a během budoucí obchodní expedice do Indie ho moře chytilo až do konce života.
Z této expedice za obchodem s otroky se Robert vrátil v sedmnácti letech už jako poručík. Také ale zjistil, že ve Francii proběhla revoluce. Nebyl nijak nadšeným fanouškem revolučního běsnění, ale držel si chladný odstup. Protože ale všechno zlé je k něčemu dobré, Robertovu kariéru to nijak neohrozilo spíše naopak. Drtivá většina kapitánů a lodních důstojníků byla urozeného původu. Námořnictvo bylo prostě za krále prestižním místem. Nyní tu šlechtice nikdo nechtěl, režim se jich zbavoval a řadoví námořníci je odmítali poslouchat. Robert nebyl šlechtic a tak jeho kariéra, nyní u válečného námořnictva mohla pokračovat.
Chaos a prohry tím způsobené na moři ale Roberta nelákaly. Raději přesedlal na obchodní loď a věnoval se námořnímu obchodu a otrokářství v Indickém oceánu. Situace se změnila v roce 1793. Propukla válka mezi Francií a Británií. Surcouf křižoval Indický oceánem a přepadl každou britskou loď i loď jejich spojenců. Se svou fregatou se jako druhý důstojník účastnil i bitvy o Isle-de- France. Dvě menší fregaty a jedna briga tam odrazily po hodině bojů dvě řadové lodě Angličanů, daleko větší a lépe vyzbrojené. Ale naše francouzské lodě byly zase rychlejší a obratnější. Křižovaly kolem Angličanů a pálily z děl i lodních košů do citelných míst, takže to Angličané po hodině bojů prostě zabalili. Z této události se stala senzační událost roku 1794 a znamenala i obrat na moři pro mladou republiku, která dosud zaznamenávala na vodě spíše porážky.
Surcouf se dál plavil proti britským lodím (v roce 1801 se sjednotí britské ostrovy ve Spojené království Velké Británie a Severního Irska) už jako kapitán. V roce 1796 se mu podařil opravdu husarský kousek. Po vyrabování několika obchodních lodí mu na jeho brize zbylo pouhých dvacet mužů, protože kdo nepadl, nebo nebyl raněn, odplul se zajatými loděmi na Isle-de-France. A v tom narazil na trojstěžník Triton s třiceti děly. Posádka Tritonu ale nevěřila, že by je malá briga napadla. S tím smělý Surcouf počítal, dal přirazit k boku a na překvapené Brity se snesl proud zápalných bomb, kulí i vrhacích nožů. Do toho sám Surcouf mušketou zabil kapitána, takže překvapených a neozbrojených obránců Tritonu se zmocnilo sotva dvacet francouzských rabiátů.
V roce 1798 se znovu vrátil do Bengálského zálivu s fregatou Clarisse a pěti sty muži. Doprovázel ho bratr Nicolas, který později bude Surcoufa zdatně zastupovat. Než vůbec dopluli na svou již řečenou základnu, měli ukořistěno několik obchodních plavidel. Úspěšný Surcouf pak na Isle-de-France přesedlal na o něco větší fregatu Confiance s 18 děly a muži. S touto lodí porazil zanedlouho legendární koráb britského námořnictva Kent. Podobně jako u Tritonu přirazil za příznivého větru ke korábu a dal ho zahákovat. Boj byl ale dlouho nerozhodný, i když se nepřátelskou posádku podařilo překvapit. O výsledku nakonec rozhodla smrt britského kapitána Redingtona.
Toto vítězství se stalo pro Surcoufa legendárním a postoupil tak i výš ve společnosti. Doma se ale vrátil k rejdařství po otci, protože korzárské řemeslo převzali jeho bratři Nicolas a Charles. On sám jako rejdař vystrojoval korzárské lodě na moře a v roce 1801 byl vyznamenán Řádem čestné legie samotným Napoleonem. Ten mu také nabídl velení dvou fregat v indickém oceánu, ale svobodomyslný Surcouf to odmítl, protože nechtěl podléhat vojenské admiralitě. Později získal od Napoleona titul barona.
Na moře se vrátil až v roce 1807, když byl zajat jeho bratr Nicolas a bratr Charles zemřel. Surcouf si dal postavit fregatu Revenant a hned během první plavby zajal jednu britskou a pět amerických lodí. Jenže ho také trápila dna, kterou tlumil opiáty, a proto se raději vrátil k rejdařství. V roce 1809 se naposledy vrátil na moře na brize Charles, aby už zůstal u svého rejdařství v Saint Malo. Poslední husarský kousek provedl asi po skončení Napoleonských válek, když vyzval k souboji patnáct pruských vojáků, kteří bili a uráželi jakéhosi starce. Jednoho po druhém je v souboji porazil a jen jednoho nechal žít. Když v roce 1827 umírá, jeho pohřeb doprovází na padesát válečných lodí.
Epilog: To byl skutečný Surcouf. Nebyl tak hezký jako Barray, ale byl to stejně dobrý rváč a dobrodruh. A byl to také nepolapitelný korzár, rejdař a šlechtic.
Django Bradley