(1.)Prolog: Umění pobřežního řemesla a Černovous
Motto: ,,Jste sprostý pirát! Bojujete za peníze, ale já jsem důstojník! Bojuji za čest!´´ ,,To víte, každý z nás bojuje za to, čeho má nejmíň!´´ Rozhovor mezi britským důstojníkem a korzárem Surcoufem!
Prolog: Piráti, Korzáři, Státní korzáři a Kapeři, Bukanýři, Flibustýři, Gézové, Vitaliáni, Briganti. Mnoho slov, které mají společnou jednu věc! Námořní lupičství! Ale nebylo to jenom lupičství, ale i partyzánský a záškodnický boj ať už soukromý, nebo ve jménu panovníka či státu. Zvu Vás v nové rubrice, kterou Vám dávám k Vánocům jako dárek až do slunného Karibiku, Tichomoří, Baltského moře a možná ještě dál. Mezi sebranku daleko za okrajem společnosti, kterou tvořila svobodná šlechta hledající dobrodružství, zkrachovalé existence nuzáků, dobrodruhů a nemakačenek toužících po snadném výdělku, nebo aspoň po životě na vlnách, s bojem, rabováním, nekonečnými pitkami a stejně dlouhými večery s děvami, které si navzájem půjčovali jako majetek. Mezi lidi, kterým nic jiného nezbylo, nebo se prostě nudili, mezi frajery i lotrasy, mezi svérázné a komické postavičky typu Bartoloměje Portugalce i psychopaty a sadisty jako Lolonoise nebo Rocka Brazilce, či ,,ctihodné´´ muže ve stylu Francise Drakea, který získal za korzařinu titul sir a dodnes je anglickým lidovým hrdinou. Když jsme u těch vtipných postav, ironií osudu je jistě to, že tyto příběhy tady píše Suchozemská krysa.Teď trochu pojmů:
Druh Pobřežního bratra:
Pirát: Pirát je vlastně souhrnné označení pro každého, kdo se zabývá námořním lupičstvím a je doložený od starověku. Už Julius Caesar byl přepaden piráty a slíbil jim za sebe výkupné 50 talentů s tím, že po propuštění slíbil, že je dostane. Slovo dodržel, ale nejvíce práce s nimi měl jeho kolega Pompeius, který je měl vymýtit v roce 67 př. n. l. Vypadá to však, že ne na dlouho. Ve středověku se pak dají považovat za klasické piráty Vikingové, profesionální válečníci shromáždění místní šlechtou zvanou jarlové, kterým dal král volnou ruku k loupení. Další klasikou jsou pak Vitaliáni v Baltu o kterých budu mluvit později. Ve Středomoří hospodařili Vikingové na pozvání papeže, aby zabránili šíření jiných pirátů a to muslimských. V novověku s rozvojem mořeplavby se pak dá mluvit o pirátství v Karibiku od 16. do 18. století, Madagaskaru i Asii, hlavně v Tichomoří a Jihočínském moři. To už je složité rozeznat klasického piráta od těch ostatních. Přesto se to dá vysvětlit jednoduše.
Bukanýr: Bukanýři byli lovci zdivočelého dobytka, kteří na počátku 17. století hospodařili na Hispaniole a Sv. Kryštofu. Hovězí dobytek lovili na uzené maso a vydělané kůže. Ono maso se udilo ve speciálních udírnách po vzoru indiánů zvané boucan(čti bukan). Od toho tedy název. Tito lovci převážně francouzského původu však byli trnem v oku Španělům, kteří na ně pořádali hony na souši i na moři svojí proslulou Guarda Costas (Pobřežní hlídka). Naši Bukanýři ale nebyli žádná párátka, ale zkušení střelci a vrhači nožů. Dlouho vzdorovali, než si založili svojí domovinu na Tortuze (Želví ostrov, protože připomínal tvarem želvu). Bylo to okolo roku 1620. V centrální oblasti byste našli skálu s jedinou schůdnou stezkou, na jejímž vrcholu si založili bukanýři pevnost, neboť tam byl i pramen pitné vody. Stezku nahoru zatarasili a šplhali tam po pletených žebřících. Také přijali název Pobřežní bratrstvo.
Z celého okolí se k ním přidávali další podobní lidé, kteří sebou přitáhli dokonce i děla. Jak jich přibývalo, podařilo se jim na člunech přepadat nenáviděné španělské lodě a krást jim zboží, aby se na nich zahojili. To samozřejmě vyvolalo nevoli, která dospěla až k invazi na ostrov v roce 1629. Španělé se dokázali spořádaně vylodit, ale na pevnost zaútočili čelem, což odnesli útěkem se zkrvavenými hlavami. Když jejich mozky vychladly, napadlo jednoho z nich vyšplhat se na nedaleký vrchol, rozmístit tam děla a rozstřílet naše bukanýry. Měli smůlu! Děla sice za pomoci indiánských a černošských otroků vytáhli, ale to už připluli k ostrovu z opačné strany bukanýři, co byli na výpravě. Od svých druhů se signalizací dozvěděli o tom, co se stalo, a tak si počkali na tmu, kdy naše drahé Španěly napadli ze zálohy. Třeskly rány, zasvištěly nože a rozprostilo se ticho, které zbylé Španěly pod horou vyděsilo. To už se urvali osvobození otroci, kteří šli první před piráty si to se Španěly rozdat a naházeli je do moře. Jenom hrstka z tisíce Španělů se prý tehdy vrátila domů.
Čas plynul, naši bukanýři se už změnili ve flibustýry a pak došlo na druhé obléhání v roce 1654. Silná španělská flotila využila nepřítomnosti většiny pirátů na ostrově a jala se jí rozstřílet. Přes bujaré oslavy se ještě dlouhé hodiny naše Pobřežní bratrstvo bránilo, a když už jich mnoho nezbývalo, vyhodilo do povětří prachárnu se sebou i řadou Španělů. Většina pirátů už ale nebyla na ostrově, jak už jsem vlastně psal. A ta většina se na ostrov po několika měsících, či až po roce (údaje se různí) vrátila. Jeden z kapitánů Pobřežního bratrstva Pierre Francois několik dní šaškoval před Tortugou jako strážní loď Guardy Costas, až nebyli Španělé ve střehu. Pak signalizací dal najevo, že je na lodi nemoc, potřebuje pomoc a velitele zve na skleničku. Výsadkový člun byl zajat a posádka na souši nečekaně přepadena. Kdo přežil, měl se pak přidat k flibustýrům.
Španělé pak měli ztratit o Tortugu zájem a pobřežní řemeslo tu kvetlo až do konce století, kdy už většina ,,poctivých pirátů´´ změnila pod tlakem nedostatku zboží a zlata na španělských lodí hobby a dala se na poctivou farmařinu, nebo řemeslo. Kdo nepřestal, byl pravděpodobně na Jamajce, která už byla rájem čistě flibustýrů.
Flibustýr: Flibustýr je pravděpodobně odvozeno od druhu tehdejšího člunu Flyboat, který používali mimo jiné pro přepady. Už to nebyli ti lovci, byli to dobrodruzi, zchudlí lidé, vojáci bez práce, kriminálníci a další lepší i podezřelé existence, co jich Evropa i americký kontinent mohly vyplivnout. Nebyli to ani už ti Francouzi, ale hlavně a především Angličané. Na Jamajce se objevili po jejím dobytí Angličany na Španělích v 50. letech 17. století a protože to byl prostornější ostrov, rázem vystřídal Tortugu.
Korzár, Státní korzár a Kaper: Korzáři byli něco jako žoldnéřští plukovníci během válek v 16. a 17. století na zemi. Stejně jako oni měli žoldnéřský patent, glejt, edikt či list, měli Korzáři ten kaperský. V obojím smyslu jim dával oprávnění pálit a rabovat na nepřátelském, ale protože žoldnéři na zemi byli více potřeba a více si chránili kůži svým vyčůránstvím, byli také více chráněni. Zato Korzár měl svůj kaperský list čistě na útěchu, protože když ho chytli, nebyl brán jako válečný zajatec v případě žoldnéře, ale rovnou pověšen. Rozdíl byl i v pojmu Korzár a Státní korzár nebo Kaper. Korzár byl takový soukromý podnikatel nabízející svoje služby za desetinu pro panovníka jako podíl a pro kaperský list. Státní korzár nebo Kaper byl později hlavně v druhé polovině 17. století až prakticky do moderních válek příslušník vojenského námořnictva, který neměl ani tak loupit, jako měl za cíl hledat a ničit nepřátelská pravidla. Kdyby pak takový obyčejný korzár plavidlo zničil, měl by po kšeftu.
Gézové: Být po mém, dostanou frčky. A to bez skrupulí. V době nizozemského povstání proti španělské koruně se povstalcům dostalo nelichotivého pojmenování Géz (žebrák, špinavec, odpad). Vžilo se to nejen pro vůdce, ale i pro statečně nizozemské korzáry bojující nejenom proti Španělům, ale i proti belgickým sousedům věrně sloužícím Španělům a městu Dunkerque, líhni tehdejších pirátů v Atlantiku, toho času ve španělských službách. A byly to věru hnusné krysy! Na sousedské válečné lodě si příliš netroufly, pokud jich nebylo víc, ale rybářské a obchodnické lodě proti nim neměly šanci. A tak Gézové byli vlastně ochránci svých námořních cest.
Vitaliáni: Smutný příběh Klause Störtebeckera, který řádil deset let proti severoněmecké hanze i dánské královně, které původně sloužil. Říkali mu Žíznivý, protože nikdo s ním nevydržel vypít tolik, co on. Patřil mezi Vitaliány specializující se na Baltské moře tradičně bojující proti místní pobřežní Hanze někdy samostatně, někdy pro dánskou královnu, která se na tom významně obohatila a jejich příběh patří na přelom 14. a 15. století. Samotný Störtebecker byl polapen u ostrova Helgoland a popraven stětím. Prý se sliboval vykoupit takovým množstvím zlata, že zněj půjde udělat řetěz kolem Hamburku. Říká se, že se před smrtí vsadil se svými soudci o životy svých mužů tak, že kolem těch, kteří mají přežít, projde po setnutí jako bezhlavý. Údaje se různí, ale kolem několika mužů ze své posádky se mu projít opravdu mělo podařit. Každopádně s ním popravili na 70 lotrasů a protože byl kat drzý, přišel o hlavu i on. Když se ho totiž zeptali, jestli není unavený, odvětil: ,,I kdybych popravil celou hanzovní radu, tak věru ne.´´ A přišel o hlavu sám.
Briganti: Briganti jsou vůbec nejhorší stvoření mezi piráty a kdo ví jestli ne mezi lidmi. Jedná se o lidi, kteří nevyráželi na korábech za zlatem, které si vybojovali a i jiní piráti by jimi opovrhovali, neboť se jednalo o kreatury, kteří falešnými ohni a majáky lákali lodě na skaliska a útesy, aby se tam roztříštily. Pokud to někdo z posádky přežil, na místě ho zabili a vyrabovali loď.
Pravidla pobřežních bratří: Řada z nás si představuje pirátskou loď jako mohutné plavidlo ježící se děly, zdobené černou vlajkou s veselým Rogerem na hlavním stěžni a pirátské lotrasy jak zakopávají poklad na nějakém opuštěném ostrově. Není tomu tak!
Pirátské lodě byly většinou menší a naši již známí bukanýři začínali na malých člunech a pirogách se kterými se ale byli schopní vrhnout i proti obřím galérám a galeonám španělských obchodníků, které se na rozdíl od těch pirátských ježily zbraněmi, zato byly pomalé a nemotorné. Z větších používali šalupy, brigy,kutry, škunery, luggery, korvety a výjimečně i fregaty. Na mořích dokázali přežít s dostatkem zásob, protože kromě zbraní a munice nevezli žádné zboží, a tak zbytek nahradili zásobami. Při boji se snažili nepřátelské lodě hlavně zpomalit, nebo úplně zastavit. To znamenalo zaměřit palbu na stěžně, kormidla a i na posádku. A tak okolo ní kroužili, dokud ji nezastavili!
Pak přirazili, vyhodili háky, vyskočili na palubu a dali se do mordování. Nejprve vypálili aspoň dvě salvy ze střelných zbraní(piráti byli běžně mašiny na zabíjení s několika střelnými zbraněmi u sebe), poté vyhodili nože, a teprve potom došlo na boj zblízka. V osobním boji ovšem před nějakými dlouhými meči dávali přednost kratším kutlasům a sekerám. Měli také výhodu v tom, že námořníci na lodích, které běžně přepadali, neměli bojové zkušenosti a vojáci jako doprovod zase nebyli zvyklí na pohupování mořských vln. Bojovali jako lvi i proti přesile, protože být zajat znamenalo potupnou popravu na šibenici, takže neměli na výběr a takhle zemřeli aspoň jako chlapi, i když s hromadou pochybné ,,cti´´.
Jejich pirátské vlajky jsou téma samy pro sebe. Zajímavé téma už tím, že barvy byly obvykle buď černé, nebo červené(proslulá bretaňská Tygřice si nechala pro změnu namalovat červeně plachty). Slavný Veselý Roger, nebo také vychechtaný smrťák pojený se zkříženými hnáty, nebo šavlemi existoval, ovšem záleželo na vkusu kapitána. Takový Edward Teach měl na vlajce kostlivce s rohy držícího přesýpací hodiny v pravé ruce a v levé mající kopí bodajícím do rudého srdce. Psychopat Lolonois také kostlivce držícího kopí a buď přesýpací hodiny dávaje je druhému námořníkovi, nebo číši ze které si připíjejí. Měli holt už tenkrát dobrý smysl pro humor.
Sami neútočili jen na lodě, ale dovolili si i na přístavní města po celé šíři španělského pobřeží v Americe. Jejich kapitán byl často i vlastník lodi, ale posádce nevelel jako běžný vojenský, či policejní velitel, nýbrž před výpravou dal vybubnovat v příslušném pirátském městě plán za kořistí a vyzval dobrovolníky ke vstup. Poté jim obvykle zaplatil pití a sloužila se přísaha, která ale platila jen po dobu výpravy. Všichni námořníci pak dodržovali kapitánovy rozkazy, pokud se jim zdáli přijatelné a nevyložili si jeho chování jako příliš kruté. To pak došlo na vzpouru a potrestání kapitána jako řadového námořníka. To byla taková pochybná pirátská demokracie, i když jejich soudy byly rychlé a takové námořně-lidové, a takový odsouzený kapitán pak často končil shozením do moře, či se prošel po prkně, ale tresty byly různé. Ono slavné pověšení za palce do průvanu se zrodilo právě zde. Pokud zradil někdo z pirátů, bylo jeho vyhoštění z Pobřežního bratrstva jen skutečně minimálním trestem, i přesto že věděl, že sám nemá šanci!
K jejich demokracii patřil i systém vyplácení mezd! Zatímco korzáři ve službách evropských mocností museli s nákladem dorazit do přístavu, tam byl spočítán, zapečetěn a poté zdlouhavě rozdělen, přičemž rejdař (majitel lodi, který jí kapitánovi pronajal) dostal půlku, panovník obvykle desetinu a pak se to různilo. Mezi Pobřežním bratrstvem se však dají najít orientační hodnoty výplaty takové výpravy. Takový kapitán dostal dvojnásobek co námořník + pětinásobek na loď, neboť za ní byl zodpovědný. Dobrý tesař dostával od 150 piastrů výš, lodní lékař takových 200 až 250 ( je zajímavé, že piráti měli na svých lodích lodní lékaře dřív, než vojenské námořnictvo), ztráta či znehybnění pravé ruky bylo za 600 piastrů, ztráta levé za 500 piastrů. Za pravou nohu 500 a levou 400 piastrů. Za 100 piastrů bylo vyražené oko, nebo uťatý prst. Za špatně hojící se ránu a podobné komplikované případy bylo 500 piastrů navrch.
Jediným doloženým pirátským pokladem pak zůstává ten, který měl zakopat kapitán Kidd na Oak Islandu. Jiné nemáme doložené a vypadá to, že většina lotrasů svůj podíl prochlastala, jak jinak. Našlo se jen několik zkušených, kteří si vždy něco odložili, aby s tím mohli nakládat na stáří, nebo začali podnikat v jiné branži.
Na to, jak krutí to někdy byli chlapíci, určitě překvapí, že v jejich morálním kodexu se našlo pochopení pro oběti otrokářství. Ono totiž mezi piráty si byli všichni aspoň barvou kůže rovni, a tak když piráti přepadli nějakou otrokářskou loď, nejenom že Černochy osvobodili a přijali mezi sebe, ale pobili i celou posádku! Ovšem trochu zmatku do toho vytváří známý korzár a anglický lidový hrdina sir Francis Drake, který byl původním povoláním otrokář a na korzařinu se dal jenom proto, že mu Španělé přerušili obchodní trasu, zabavili náklad a on se tehdy při přepadu málem utopil. Na druhou stranu sir Drake byl sice korzár, ovšem nikoli člen Pobřežního bratrstva, které tehdy ještě neexistovalo, a tak působil ve službách královny Alžběty I.
Edward ,,Blackbeard´´ Teach: Věřte mi, nechtěli byste ho potkat někdy v noci. Tmavé, černovlasé, zarostlé chlapisko s divokým pohledem, které mělo zapálené lunty ve vlasech a vousech, které byly propletené ještě barevnými mašlemi. Posádky zajatých lodí buď mordoval, nebo milosrdně propouštěl, sešlo na náladě. Chlastal rum se střelným prachem a podivuhodně se držel dobrého zdraví, neboť přežil přes 30 menších i větších zranění a také byl celkem osmnáctkrát ženat. S každou nikdy nevydržel déle než několik měsíců. Jeho oblíbená hra nesla název ,,Hádej koho ta kule trefí!´´ To si vždycky pozval vybrané námořníky na partičku karet. Uprostřed nejlepšího dal zhasnout a z připravené pistole pod stolem vypálil mezi ně. Vždycky to někdo dostal a často to odnesl i smrtelně. Ostatní pak měli hádat za flašku rumu, kdo to vlastně koupil.
Nikdo není dnes schopen říct, kde a kdy se narodil. Bylo to někdy okolo roku 1680 a můžete si vybrat jestli v Bristolu, Jamajce, nebo Jižní Karolíně. Původně to byl počestný námořník ve službách anglického námořnictva, ale kázeň a poslušnost se mu zajídala. Už v době uzavření Ryswického míru, který prohlašoval všechny, kdo budou pokračovat v tomto nekalém řemesle za obyčejné zločince to byl pirát. V roce 1716 už máme zprávu, že raboval každou loď, na kterou narazil u Baham, bez ohledu na její vlajku a to ještě v tom roce zajal francouzskou fregatu, kterou přejmenoval na Pomstu královny Anny, čímž jakoby se hlásil ke službě v britském námořnictvu, i když to byl spíš asi jeho nekalý žertík. O rok později měl už dohromady 5 korábů s bandou přibližně 400 schopných lumpů. Tehdy také napadl přístav Charleston v Jižní Karolíně a svojí dělostřeleckou převahou se mu podařilo rozstřílet veškerou obranu. Dal spustit čluny s výsadky, ale do přístavu dorazila zpráva, že britská vláda udělila korzárům milost. A tak na další boj a rabování nedošlo. Všichni lupiči se rozešli a Černovous si vzal svojí osmnáctou ženu. Dokonce si legalizoval majetek. Jak se mu to podařilo? Za pomocí úplatků získal úřední potvrzení, že veškerý svůj majetek nakradl Francouzům a Španělům, což pochopitelně nebyla pravda, už proto, že těsně před amnestií chtěl dobýt Charleston pod britskou vlajkou.
Černovous se ale řádně nudil, a tak už další rok opustil svojí poslední ženu a vydal se s fregatou Pomsta královny Anny na další výpravu, ale hurikán ho zahnal až k pobřeží Severní Karolíny, kde se jeho loď potopila. On a asi třicet mužů jeho posádky se dalo do rabování a loupení v okolí, kde si vedle vesnic troufli zbaběle i na osamocené rybáře. Místní guvernér Eden nad tím zavíral ne jedno, ale obě oči, protože z toho měl náležitá procenta kořisti. Virginský guvernér ale toho měl dost a na stížnosti odpověděl vysláním dvou anglických válečných šalup. Na konci listopadu 1718 pak zastihly nepřipravené suchozemské nájezdníky, jak vyspávají opici. Piráty probudily až dělové salvy, ale překvapivě se podařilo Černovousovi srovnat své muže do latě a klást odpor. Přes vylodění námořní pěchoty se podařilo pirátům na několika místech prorazit a Černovous s hrstkou mužů i obsadil anglický člun a vrhl se na nejbližší šalupu H. M. S. Pearl, kde až na několik námořníků a lodníků nikdo nebyl. Rozpoutal tam peklo, ale k lodi přirazila druhá šalupa a vracející se námořní pěchota dokončila krvavé dílo dne. Jediný Černovous zůstal ještě stát a bojoval s poručíkem Maynardem, se kterým si vyměnil řadu lehčích i větší ran, až mu nakonec poručíkova šavle proťala hrdlo. To už ale oba krváceli z mnoha ran. Černovousova hlava byla uťata a pověšena na ráhno. Později visela v ústí řeky Hampton ve Virginii. Černovousovo tělo shozené do moře prý ještě několikrát obeplulo zlověstně šalupu a má prý při pobřeží Severní Karolíny dodnes strašit. Nutno dodat, že se může jednat jen o povídačky, neboť v Karibiku se Černovousem straší dodnes.
Epilog: Černovous tedy určitě nepatří mezi romantické hrdiny typu Černý korzár, Sandokan, kapitán Blood apod...Byl to člověk, před kterým by jistě utíkali i zřízenci psychiatrického sanatoria. Příště se podíváme mezi někoho normálnějšího. Povíme si o muži, který se honosil titulem sir Francis Drake. Přeji Veselé Vánoce, bohatého Ježíška, šťastný Nový rok plný splněných přání a hlavně jak říkají námořníci:,, Dobrý vítr do plachet!´´
Django Bradley