Jdi na obsah Jdi na menu
 


Impéria (2. část): Kartágo-Obchodní impérium

8. 1. 2017

d9db7c6ed2861a8561b827481abf8476.jpg

 

Motto: Proti vůli Kartága si nikdo nesmí ani v moři mýt ruce! Reakce rady 104 na římské nepřátelství

Nicméně soudím, že Kartágo musí být zničeno! Senátor Cato starší

Hannibal ante portas! Hannibal je před branami! Strach římských občanů z H annibala po bitvě u Canae.

Prolog: Pokud je pro Aztéckou říši typická její nekonečná expanze pod vlivem kultu krvavých obětí, je typický pro Kartaginskou říši obchod. Obchod, který by ale nebyl možný bez zkušeného námořnictva, vynikajících lodí a kolonií po celém Středozemním moři. Pokud si připustíme, že jako námořní a obchodní velmoc Kartágo ovládalo Středozemní moře, s úžasem zjistíme, že ne vlivem síly, moci, armády, zbraní a intrik, ale lodní dopravou a obchodem bylo vytvořeno toto impérium. Kartaginci nebyli násilný expanzivní národ, ale národ mořeplavců, stavitelů lodí a obchodníků. Všechno a vše, co jste chtěli dopravit ve Středozemním moři se, až do třetího století před naším letopočtem neobešlo bez Kartaginců. Byla to ale také řevnivost, chamtivost a vojenská neschopnost, která stála Kartágo cenu nejvyšší, protože impérium může být na malém prostoru jen jedno.

 

Legenda: Podle legendy vzniklo Kartágo opravdu pikantním způsobem. Dcera krále Tyru Bélla Ellisa známá mezi Řeky jako Didó prchala z rodné země. Vzala si totiž šlechtice Sychaea na jehož majetek žárlil bratr Pygmalion a dal ho zavraždit. Se svými lidmi odplula a usadila se na místě pozdějšího Kartága.

Aby to nebylo tak jednoduché, musela se domluvit na založení kolonie s numidským králem Jarbasem. Jarbas byl lišák a navrhl Didó odprodat území o rozloze jedné býčí kůže. Didó si ale věděla rady. Nařezala býčí kůži na proužky, ty svázala a ovinula jimi území budoucího přístavu, města i pahorku, na kterém měla jednou stát pevnost Byrsa (Stažená kůže). Celé to místo bylo pak nazváno Kart Hadašt, což ve féničtině znamenalo Nové město.

V pověsti o Didó jak ji zpracovává básník Vergilius je ale i vysvětlení kořenů nenávisti mezi Římany a Kartaginci. Do města totiž po čase zavítal trójský hrdina Aeneas, který se měl odvedením trójského lidu do Itálie stát prapředkem Římanů jako u nás praotec Čech, nemluvě o tom, že měl být příbuzným Romula a Rema.

A tento Aeneas měl mít románek s královnou Didó. Přislíbil ji sňatek, ale místo toho urychleně odplul do Itálie. Královna Didó ho proklela, proklála se mečem a nechala se spálit na hranici, kterou si navršila.

426fdb8d912993b6b8754f22fcbf98b9.jpg

Historie: Dějiny nemusí být tak romantické, ale jedno z pověsti víme. Kartaginci byli původem Féničané a to vysvětluje, proč byli tak skvělí námořníci a stavitelé lodí. Dávno před Kartágem by si nikdo nedokázal představit mořeplavbu ve Středomoří bez Féničanů. Féničané dopluli prý až do Velké Británie, zakládali kolonie (obchodní přístav a město s bezprostředním okolí) vedle Řeků podél celého Středozemního moře a vedli zde obchod. Ve službách egyptských faraonů dokonce obepluli Afriku.

To jsou historická fakta. Pokud popustíme uzdu své fantazii a budeme věřit zatím nepotvrzené teorii, je možné, že Féničané dopluli mnohem dál. Nedávno nalezená mince zobrazuje koně rozkročeného do čtyř světových strach po různých kontinentech. Zároveň mince odhaluje na západ od Severní Evropy cíp neznámého kontinentu. Je možné, že dopluli až do Ameriky? Byli tak výjimeční mořeplavci? Necháme to na vědcích!

Kartágo ležící na pobřeží dnešního Tuniska zde nebylo postaveno náhodně. Bylo postaveno v místě, kde se pobřeží zužuje natolik, že mezi pobřežím Tuniska a Sicílie na tomto místě leží vzdálenost něco mezi 150 km, takže v tomto úseku mohli kontrolovat veškerou námořní dopravu.

Kartágo následně sjednocovalo pod své vedení všechny fénické kolonie ve Středomoří a pronikalo dál do Afriky. Na pobřeží Severní Afriky od Tuniska a Alžírska po Maroko založilo řadu zemědělských statků a usedlostí, které ovládali féničtí aristokraté. Pronikli do Súdánu, kde získali přístup k těžbě zlata. Ve Španělsku založili kolonii, kde těžili pro změnu stříbro. Na Elbě ovládli přístup k železu. K námořní kontrole ve Středozemním moři připojili ostrovy Kypr, Maltu, Sardinii, Baleáry a jih Sicílie.

Jejich lodě nebyly stavěné vcelku, ale po dílech. Tyto lodě tak mohli stavět obyčejní tesaři bez znalostí lodního tesařství, stačilo znát nebo mít nákresy jednotlivých dílů. Dokázali tak lodě vyrábět i velice rychle.

Sicílie proslula v oblasti Středozemního moře jako vydatná obilnice. Kartágo jako takové si nemohlo dovolit o Sicílii přijít. Moderní údaje uvádí, že i když zemědělská produkce probíhala po celém pobřeží Kartaginské říše, jejich obilná produkce nestačila skoro ani k nakrmení samotného města Kartága. A to si vemte, že v Severní Africe budovali v suchých oblastech jako první vodní nádrže kam přiváděli vodu ze zdrojů. Proto ta Sicílie.

O Kartagincích tedy už víme, jak skvělí byli námořníci a obchodníci. Prosluli ale také jako zruční řemeslníci. Vyráběli a rozváželi všude, kam pluli umělecké skvosty ze skla, zlata, slonoviny i vzácného dřeva. Jejich purpurové látky měly tak složitý proces barvení, že nejen způsobil vyhynutí lasturnatek na barvivo ve fénické oblasti, ale také dvojnásobně vyvažoval ony látky zlatem.

Co se týče vlády, měli tu nejprve krále, později tu formou senátu vládla rada třiceti jako rada starších v čele s dvěma nejvyššími úředníky-suffety. Rada třiceti byla vybírána z rady sto čtyř. Tato rada měla funkci politického soudu a bez skrupulí posílala na smrt neúspěšné vojevůdce, kterým stačila ke smrti jediná prohraná bitva. Tato rada byla ve skutečnosti spíše aristokratickou oligarchií, složenou z nejbohatších obchodníků a vlastníků půdy. Bujela tu korupce a kupování úřadů. Kdo tu chtěl něco znamenat, musel obchodovat, držet půdu a věnovat se politice.

Jejich Achillovou patou byla ale armáda. Pro obchodníky, aristokraty, řemeslníky a námořníky tu snad armáda neměla místo. Vlastní Kartaginci tu sloužili jen ve Svatém oddílu či legii a veleli jako generálové na zemi a admirálové na moři. Jádro armády bylo složeno z vojsk numidských a libyjských vazalů a žoldnéřů ze zahraničí. Numiďané bojovali jako lehká jízda s oštěpy, které vrhali na protivníka a v boji muže proti muži používali meče. Baleárští prakovníci tu bojovali praky na dálku i v osobním boji. Keltové a Iberové spolu s Řeky tu sloužili jako řadová pěchota a řecká falanga byla ježatou hradbou proti nepříteli. Specialitou tu byli váleční sloni. Kartágo mělo až tři sta válečných slonů chráněných pancířem s posádkou tří až čtyř lučištníků. Pro lepší kuráž ještě slony před bojem napájeli alkoholem. Pořád to ale byli jen placení cizinci a spojenci. A běda zemi, která nemá vlastní armádu.

89b212d39eef562a1b923dfd98f5d013.jpg

Kartaginský mír: V roce 264 př. n. l. došlo na první osudný souboj Kartága s Římem. Řím se teprve rok před touto válkou sjednotil a brzy šel do další. Někdo by tedy mohl říct, že Římané byli šílenci, když šli tak brzo do dalšího boje, jenže Řím od vzniku své republiky prakticky neustále válčil, takže byl natolik zocelený a válce přivyklý, že pro něj byl spíše něco samozřejmého.

Světe div se, Řím by pravděpodobně Apeninský poloostrov nesjednotil bez Kartága. Kartágo mělo s Římem hned tři spojenecké smlouvy a ještě nedávno byl vítaným spojencem, protože Římané neměli vlastní válečné loďstvo. Během nedávné války s epeirským králem Pyrrhem Římu poskytly prakticky celé své loďstvo.

Řím neměl válečné loďstvo ani na začátku konfliktu s Kartágem. V roce 264. př. n. l. to ale Římu nečinilo potíže plést se do vnitřních záležitostí Kartága na Sicílii. Na Sicílii měli kolonii i Řekové a její vládce Agathokles si tu kdysi najal žoldnéře, kteří si říkali Mamertini (Martovi synové). Ti se po jeho smrti ocitli bez práce a nynější vládce Hiéron II. s nimi měl spoustu starostí, protože řádili na Sicílii jako šelma utržená ze řetězu. Po jejich porážce obsadili na pozvání samotných Mamertinů Messinu kartaginští žoldnéři. Nečinili tak jako spojenci Mamertinů, ale v ochraně vlastních zájmů a v poklidném řešení situace. Část Mamertinů sem ale pozvala i Římany a ti sem přispěchali čistě v zájmu rozšíření svého vlivu, území a moci.

Římané měli prvotřídní armádu složenou z dobrovolných branců, neboť tady byla služba v armádě povinností a ctí. Kartaginci měli zase loďstvo. Na Sicílii vedli Římané se svými legiemi, ale na moři Kartaginci a jejich admirál Hannibal, který ale neměl s domem Barků, odkud pocházel známý vojevůdce, co přešel Alpy, nic společného.

Hannibal dokázal Římanům likvidovat jejich provizorní loďstvo po flotilách. Ale to nestačilo. Římané se vždy dokázali učit doslova za pochodu. Když se jim dostala do rukou ztroskotaná kartaginská loď, rozebrali jí, prozkoumali a postavili vlastní loďstvo. Nejprve ale nasadili na své lodě zlepšovák známý jako corvus (havran). Corvus byl vztyčený můstek se zobcem, který se zabodl do nepřátelské lodě a po můstku pak přebíhali legionáři jako námořní pěchota na kartaginské lodě, kde proti nevycvičeným námořníkům neměli konkurenci. Za porážky na moři, které ale nemohl vlastními schopnostmi ovlivnit byl pak admirál Hannibal popraven.

Později postavili a vycvičili loďstvo jako přesnou kopii Kartaginců. Římský konzul Regulus se dostal až ke Kartágu, kde ho zastavil až nově povolaný nájemný spartský velitel Xanthippos. Sestavil kartaginskou armádu a vyšel s ní do pole před hlavní město. Regulus jen urychleně a překvapen, že se proti němu bití Kartaginci staví, utvořil vlastní formace. Kartaginská falanga se srazila s Římany přímo a jízda se slony drtila Římany na křídlech. Bylo to velké vítězství, ale triumfující Sparťan uvědomující si řevnivou situaci v Kartágu pobral dary a kořist a vyrazil zase jinam.

Do boje nastoupil Hamilkar Barkas, otec legendárního Hannibala. Přenesl boj znovu na Sicílii. Opevnil se v horách a starých těžko přístupných pevnostech. S většinou sil tu vázal římské legie, aby s menšími jednotkami udeřil na nechráněné italské pobřeží a bohaté římské vily a ekonomicky tak oslabil nepřítele.

Bohužel se válka protahovala, prodražovala a zůstávala dlouho na mrtvém nerozhodném bodě. Ani Hamilkar ji nedokázal zvrátit a sám už se nemohl ani postavit římským silám na moři, které převzaly iniciativu.

Kartágo vyjednávalo o míru. Mír byl krutý a připomínal jednáním Versailleskou mírovou dohodu po 1. Světové válce. Možná proto se následujícím reparacím a sankcím vůči poraženému Německu a jeho spojencům říkalo Kartaginský mír. Muselo poskytnout své loďstvo natrvalo Římu, odevzdat Římu državy na Sicílii, Sardinii a Korsiku. A jako poslední podmínku míru muselo zaplatit 3200 talentů, což se rovná 84 tunám stříbra. Mír, který nepřítele nezničil, ale pokořil tak, že bylo jen otázkou času, kdy se pokusí vrátit úder.

Z Říma se tak jedinou válkou stala mocnost a Kartágo o mocenské postavení přišlo. Hamilkar Barkas pak musel obnovit zničenou kartaginskou ekonomiku, bojovat s otroky a vzbouřenými žoldnéři, které Kartágo nemohlo nebo nechtělo vyplatit i reformovat armádu. Jádrem armády se v budoucnu měly stát pouze loajální kmeny a Svatý oddíl, kam přijímal hromadně vhodné Kartagince.

Po porážce žoldnéřů vyrazil dobývat Hispánii, kde se snažil obnovit kartaginskou obchodní moc. Zde také od devíti let vychovával svého syna Hannibala, kterému podřídil i další syny, protože v něm rozpoznal nejbystřejší intelekt.

e3105d82110b85346ad9306d25f6fc08.jpg

Hannibal svého otce nezklamal. Hamilkar a jeho nástupce Hasdrubal sice předčasně zemřeli, ale nejoblíbenější Hamilkarovo lvíče táhlo Hispánií dál až dobyl Saguntum, spojenecké město Říma.

To znamenalo vyhlášení další války. Hannibal shromáždil vojsko žoldnéřů a Kartaginců a 38 slonů a vyrazil na pochod přes Alpy na Řím. Bylo to riskantní, protože se vydal na pochod v zimě a cestou se mu jen část keltských kmenů poddala, část ho napadala v horských průsmycích. Hannibal se i přes ztrátu většiny slonů a tisíců vojáků prosekal barbary, ledovci i skalisky, aby se objevil v Itálii a zahájil sérii slavných vítězství nad Římem.

Římané to nečekali a urychleně shromažďovali síly proti Hannibalovi. Hned u říčky Trebie, ale byli poraženi, když nerozvážně a zbrkle na Hannibala zaútočili. Hannibal uzavřel spojenectví s keltskými kmeny v severní Itálii a následovala další vítězství u Ticina a Transimenského jezera. Opět volil těžší terén a obešel nepřítele přes bažiny, kde dokonce infekcí přišel o oko, ale zvítězil, když překvapivě napadl nepřítele. A verboval další spojence ve střední Itálii z porobených kmenů Volsků, Samnitů a dalších. Konzul Fabianus zkoušel vyřídit Hannibala vyčkávací taktikou, ale neměl pochopení v senátu, takže následující rok utrpěl Řím dosud nejtěžší porážku u Canae.  Hannibal nechal Římany proniknout do středu formace a uzavřel okolo nich svá křídla jako kleště, druhými kleštěmi je uzavřel z druhé strany. Toto vítězství až v moderní době překonal fenomén Stalingradského kotle. Řím přišel o 40-70 000 mužů. Hannibal byl skutečně před branami. Řím musel verbovat otroky, gladiátory, zločince a snížit věkový stav odvodů, aby vůbec obnovil stav armády.

Hannibal ale neměl dost mužů ani prostředků, aby samotný Řím dobyl. Usadil se v jižní Itálii, uzavřel spojenectví s místními Řeky, s potěšením se dozvěděl, že došlo k povstání proti Římanům na Sicílii a navázal kontakty s makedonským králem jako možným spojencem proti Římu.

To ale nestačilo. Hannibal nedokázal bohužel obrátit všechny cizí kmeny na území Itálie proti Římu, jak měl v plánu a Řím donutit kapitulovat. Římané se vyhýbali přímému boji a vrátili se k fabiánské taktice. Napadali zásobovací konvoje kartaginské armády a jeho spojenců a izolovali ho.

V roce 202 už byl Hannibal zpět v Kartágu a Římané tentokrát před branami Kartága. Jeho protivník Scipio mladší napodobil Hannibalovu taktiku, zmocnil se Hispánie a přenesl boj na kartaginské území. Hannibal s oslabenou armádou a nevycvičenými slony (navíc africkými, kteří se dají jen těžko vycvičit) se mu postavil na bojišti u Zamy. Žák zde ale překonal učitele a Hannibal se tu marně bil vedle svých mužů a jen trpce jistě přijímal další porážku Kartága.

Mír byl ještě krutější než ten první. Kartágo muselo vydat své lodě i slony Římu. Jako rukojmí muselo odevzdat syny stovky nejpřednějších rodin. Muselo se vzdát zámořských provincií a zaplatit jako kontribuci 262 tun stříbra.

Hannibal se po válce věnoval správě svých pozemků, pečoval o válečné veterány a mrzáky. Získal si takovou oblibu, že se stal suffetem. Udělal mnohé politické reformy, vymýtil korupci a kupování významných úřadů. Ovšem tím se stal trnem v oku vlastním lidem. Kartaginci vyslyšeli radikální část římského senátu, která požadovala vydání Hannibala a dokonce proti němu shromažďovala kompromitující důkazy, které z něj dělaly válečného štváče.

Hannibal na nic nečekal a uprchl do Sýrie. Zde působil jako poradce krále Antiocha, ale když hrozilo jeho vydání, byl znovu na útěku. Uprchl do Arménie, kde se věnoval architektuře, a když ho i zde našli Římané, uprchl do Bithýnie. Zde vyhrál svoji poslední bitvu, tentokrát na moři, ale Římané si ho zde stejnak našli. Hannibal byl už starý, neměl chuť dále utíkat, ale padnout do rukou Římanů také nechtěl. Proto spáchal sebevraždu otravou jedem.

A Kartágo? Kartágo dodrželo své mírové podmínky, ale nenávistní Římané včetně senátora Catona staršího mu nedůvěřovali. V roce 149 př. n. l. došlo na poslední válku s Kartágem, kdy Řím hanebně využil jako záminku pro zničení Kartága jeho obranu před útoky numidského krále. Kartágo se pod novým vůdcem Hasdrubalem statečně po dva roky bránilo, až nastoupil do akce příbuzný slavného Scipia Africana Scipius Aemilianus. Ten Kartágo skutečně v plamenech dobyl. Když zoufalý Hasdrubal žádal o kapitulaci, proklela ho jeho žena a vrhla se do plamenů.

Kartágo bylo celé dny pleněno, zajatci byli odvlečeni do otroctví a vypálené město bylo srovnáno se zemí, pole na něm zoráno a zasypáno solí. Vzhledem k tomu, že archeologické nálezy dodnes odkrývají až pozdější nové Kartágo, které postavili úplně nově Římané, je možné že takto totálně opravdu Římané s městem naložili.

Epilog: Příběh Kartága a jeho hrdinů nás učí, že říše nemusí vyrůst na zbraních, zradě, ničení a intrikách v ohni, krvi a slzách, ale třeba jen v potu, dřině a intelektu správných lidí. Učí nás ale také, že každá říše ale i stát potřebuje armádu jako záruku bezpečnosti a armáda zde musí být složená z vlastní loajálních občanů, ne žoldnéřů. Učí nás, co to je Kartaginský mír tehdy i dnes. A učí nás, co dokáže řevnivost, korupce a intriky hrstky oligarchů, co si hrají na spravedlivou vládu, protože oni sami se mají dobře.

 

Django Bradley

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

נערות ליווי

(HenryFoefe23453, 18. 6. 2022 10:00)

"Nice post. I learn something new and challenging on websites I stumbleupon every day. It's always useful to read articles from other writers and use a little something from their web sites."
https://israil-girls-prov.gq/news/jaepelili

 

 

Portrét



Archiv

Kalendář
<< červen / 2022 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 24450
Měsíc: 187
Den: 4