Impéria (1. část). Aztécká říše pojídačů mrtvých
Motto: ,,….Šli jsme dále a viděli věci tak neuvěřitelné, že se je dá popsat jen opravdu stěží. ´´Bernal Diáz del Castillo. Španělský voják a zapisovatel Cortésovy expedice ve své knize Pravdivá kronika dobytí Mexika.
Prolog: Krev, zlato, obsidián (sopečné sklo), čokoláda, kukuřice, chilli, tepající srdce vyrvaná z hrudí zajatců, kůly plné lebek, okřídlený hadí bůh, město na vodě….
To vše patří k Aztécké říši. Je to ale opravdu vše, nebo můžeme najít ještě víc? Dnes se skutečně dozvíte ještě víc. A víc se dozvíte i o jiných impériích napříč dějinami. Které byly nejkrvavější? Které stály na obchodu, náboženství, námořnictvu, zbraních? Jisté je jen jedno! Impéria se rodí a umírají za řinčení oceli, praskotu ohně, pachu krve, cinkotu mincí, našeptávání intrik a rachotu hroutících se staveb. Tak se rodí a umírají říše. Bylo tomu tak, je tomu tak a jen vyšší síly ví, že tomu tak i bude, pokud nerozhodnou jinak.
Okřídlený had-Vzestup: Aztékové nebyli první, kdo na území dnešního Mexika vytvořili skutečnou říši. Základy tu už položili Olmékové, zemědělská kultura při pobřeží Karibiku. Měli vlastní písmo, vynalezli kalendář, stavěli pyramidy. Tisíc let před Aztéky na Yucatánském poloostrově kvetla kultura Mayů, která přežila i samotné Aztéky. A Aztékové sami navázali na své Toltécké předchůdce, od kterých aspoň z části převzali i náboženství. I zde měli Okřídleného hada Quetzalcoatla.
Je zajímavé, že se zde spojil mýtus s reálným člověkem. Toltékové totiž měli vládce Topiltzina vládnoucího v centru Toltécké říše Tollanu (centrum díky ohromným nálezům pro Toltéky i Aztéky důležitého obsidiánu), kterého sloučili s bohem Quetzalcoatlem. Ten měl své věrné lidské ovečky vše naučit a pak zmizet směrem na východ za oceánem. Náš Topiltzin měl nahradit lidské oběti vypouštěním krve, mít vlastní chrám Quetzalcoatla, nosit v úctě k tomuto bohu péřovou čelenku a kolonizovat Chichen Itza na východ od Tollanu. Když pak Topiltzin opustil Tollan a odešel na východ směrem k Mexickému zálivu, stalo se to pro další generace podnětem k vytvoření legendy o odchodu dobrého boha po vystrnadění zlou konkurencí jménem Tezcatlipoca.
Někdy ve 13. století se v Mexickém údolí objevil kmen ze severozápadu. Usadil se v bažinách jezera Texcoco a v roce 1325 zde postavil nádherné město Tenochtitlán. Na jeho základech (základech a podzemních chodbách, protože ostatní se podařilo zničit bandě kreténů, co se jim dnes říká conquistadores) dnes stojí Ciudad de Mexico. Říkali si už tehdy Mexikové (vyslovuj Mešikové), ale protože přišli z místa zvaného Aztlán, stali se oficiálně Aztéky. Pověst praví, že na jezeře Texcoco nezakládali náhodně. Když sem přišli (utahaní, zpocení a zfetovaní taky, protože jinak by neviděli takové divoké obrázky), viděli na kaktusu hada, kterého svírá ve spárech a trhá orel. Ano, symbol Mexika se zrodil právě zde a není to žádná náhoda. K dědictví Aztéků se hlásí i dnešní Mexická republika. Zakladatel a tvůrce ústavy, prezident Benito Juaréz byl čistokrevný Azték, Porfírio Diáz, nejdéle panující mexický diktátor, míšenec bělocha a indiána tohoto kmene a nejslavnější revolucionář po Villovi Emiliano Zapata byl opět Azték.
Když se ohlédneme zpět za Aztéky, zjistíme tedy, že si zakládají město a víme už, že měli svého krále. Tomu se říkalo od té doby tradičně tlatoani neboli vládce Tenochtitlánu. Byl z rodu Culhuů, kteří sem Mexiky přivedli. Tento rod sám odvozoval svůj původ od vládce Topiltzina, čímž dávali najevo svoji spřízněnost s Toltéky. Tím odůvodňovali svoji vládu i důležitost v pokračování díla Toltéků.
Ihned po založení a výstavbě pevného města začali s expanzí. Nejprve proti dvěma nejbližším sousedům. Proti Texcocu a Azcapotzalcu. Tyto městské státy se zrovna svářily mezi sebou ve válce a docházelo i na rozbroje uvnitř. Po občanské válce přišlo Azcapotzalco o své vazaly, kteří ihned začali odvádět poplatky Texcocu a Tenochtitlánu. V této pro Tenochtitlán významné situaci vytvořil aztécký vládce Montezuma I. (neplést s tím, kterého sesadil a zajal Cortés, ten byl II.) trojstranný spolek měst, jakousi konfederaci městských států po mexickém způsobu tvořící města Tenochtitlán a sesterské aztécké město Tlateloco a již řečené Texcoco a Azcapotzalco. Tato konfederace pak vedla expanzi, která skončila až s příchodem Španělů za Montezumy II.
Kultura, náboženství, vojenství a běžný život každého Aztéka: A jak si postavili Aztékové město? Nejprve si postavili chatrče na břehu z bahna, to dá rozum. Ze stejného materiálu byly i první chrámy. Hlavní práce začaly potom. Z bahna na dně poměrně mělkého jezera vytvořili umělé ostrůvky. Poté se dali do stavby hrází, cest a mostů spojujících jednotlivé ostrůvky. Vyhloubili kanály a břehy zpevnili opracovanými kameny. Tak už v roce 1376 byla z Tenochtitlánu neustále se rozvíjející a rostoucí metropole, kam se stěhovali lidé i z blízkého i dalekého okolí. Na umělých ostrůvcích a plovoucích zahradách dokonce pěstovali obilí a zeleninu. Těmto místům pěstování se pak říkalo chinampas.
Protože se Aztékové jako jiné říše a impéria opírali o zemědělství, více jak polovinu obyvatel tvořili zemědělci. Říká se, že původní Mexikové či Aztékové byli s půdou tak sžití, že ani jejich potomci bez ní nedokázali žít, a tak se tu i revoluce ještě ve 20. století konaly pod hesly Tierra y libertad (Půda a svoboda). Pole tu dokonce byla ve společném vlastnictví, protože živila všechny a až v posledních desetiletích existence Aztéckého impéria docházelo k vytváření základů soukromého zemědělského vlastnictví. Stalo se tak kvůli rostoucím výbojům a růstu vlivu vojensky organizované šlechty a kněží. Co se týče zemědělství, pěstovala se tu kukuřice, fazole, banány i plody kakaovníku díky kterým si pak aztéčtí vládci a urození, kterým se zde říkalo pilli, mohli dopřát čokolády. Jako posvátný nápoj byla totiž pro obyčejné poddané( jim se zase říkalo mecahuallas) zapovězena. Zato takový Montezuma si ji dopřával velice často a dokonce jí pohostil Cortése.
Tenochtitlán pak bylo velice dobře organizované město. Aztékové si udržovali pravidelnou armádu podobně jako Římané a stejně jako na výcvik armády, skončila pak většina poplatků na výstavbě, rozvoji a údržbě tohoto krásného města. Tyto příjmy pak pocházely hlavně z chinampas a kontroly obchodu. Jenom do sesterského města mělo denně chodit 60 000 lidí uzavírat obchody. Z každého obchodu pak šlo clo. Platidlo zde však nemělo peněžní formu, nýbrž zde až do příchodu Španělů zůstal směnný obchod. Na druhé straně byl obchod tak rozvinutý, že mexičtí kupci podle dochovaných záznamů obchodovali po celém Mexiku a i po zdaleka ne ovládnutých oblastech. A kdyby jen to, ale představte si, že měli vlastní malé soukromé armády. Z dochovaných záznamů máme popsaný průvod kupce a rodiny tvořený několika sty nosiči z otrockých vrstev a podobný počet ozbrojených mužů. Tito kupci byli kvůli své chamtivosti a nespokojenosti schopni i rozdmýchávat nové a nové konflikty, které byly pro Aztéky a jejich náboženství žádané novými vazaly, poplatky, otroky a hlavně lidskými oběťmi. Tak se i traduje, že jedno zapomenuté město bylo kvůli takovému obchodníkovi obléháno střídavě čtyři roky, než padlo.
A proč zrovna zajatce nebo spíše lidské oběti? Souvisí s tím náboženství a s náboženstvím i války Aztéků, které Aztékové vnímali jako součást vlastní ochrany před hněvem bohů a vlastním zničení. I kvůli tomu neustále udržovali pravidelnou armádu, protože byli vlastně neustále ve válce a bojové pohotovosti. Nenávidíte ve škole matematiku, dějepis, češtinu, fyziku? A co si myslíte, že se učili aztéčtí chlapci? Dějiny, náboženství a válečné umění. Už když se narodil aztécký chlapec, byl označen za válečníka a jeho pupenční šňůra byla pochována na bojišti. Konkrétně na místě prosáklém krví. Ženy zde naopak byly vychovávány v podřadném postavení vůči muži. Měli zde něco, co by se dalo označit jako domovy mládeže. Na rozdíl od těch našich, tady Vám přidělili zkušeného válečníka, co Vás nejen vycvičil v boji, ale naučil i dost tvrdý ortodoxní přístup k životu válečníka. Prostě se musíte soustředit na zabíjení. Je z Vás aztécký Rambo-Mašina na zabíjení. Žádná individualita, žádné stěžování na bolest, hlad a další trýzně, jen tvrdý boj za získání zajatců a hlavně nepadnutí do zajetí sama, protože okolní kmeny by Vás rády taky obětovaly. Život plný odříkání dokládá zvyk, že dokud nemáte na kontě nějakého zajatce, musíte mít oholenou hlavu, kromě tenkého pramínku vlasu na temeni. Získejte zajatce a pak dospějete a ještě se dočkáte vzrůstu svého postavení. Ne počtem zabitých, ale počtem zajatců zde něco znamenáte.
Bojovalo se zde jednoduše. Žádná velká strategie, nebo taktika. Nejdřív k Vám poslali Aztékové svého diplomata, který Vás vyzval k uznání aztécké svrchovanosti, bohů a tributu včetně odevzdávání zajatců k obětem. Při odmítnutí došlo na vyhlášení války. Prostě se dva houfy rozeběhly proti sobě za jásotu, křiku a tlukotu bubnů. Aztékové přeci jen měli ale jednu děsivou specialitu. Nesnažili se ani tak zabíjet, jako chytat nepřátelé živé. Hodili Vám prostě bola na nohy a pak Vás omráčili. A ano, měli palice macuhuitl, dřevo pobité obsidiánovými střepinami, o kterých conquistadoři říkali, že byly tak ostré, že dokázaly useknout hlavu koni, ale také zchromit nohu, ne? Oštěpy zde vrhaly pomocí lana ayutl, které pak zvyšovalo vzdálenost dopadu. Conquistadoři popisují, že tyto oštěpy opět s obsidiánovým hrotem dokázaly prorazit brnění. A pak tu byly obsidiánové nože, ale to byly speciality místních kněží, ne vojáků.
Ti měli i takovou speciální jednotku. Kromě řadové armády byste tu našli i Orlí bojovníky. Ti se specializovali pouze na získávání zajatců k obětem. Byla to privilegovaná vrstva mezi urozenými Aztéky, kam patřili jen bojovníci s největším počtem zajatců. Poznali jste je jednoduše. Nosili zbroj ze zdobeného peří orla a helmu připomínající orlí hlavu. Stejně zdobené byly i kulaté aztécké štíty.
Taktika Aztéků je pak vedle psychologického a materiálního vybavení dále znevýhodňovala proti Španělům, kteří neměli problém hromadně likvidovat nepřítele. Naháněla ale strach okolním kmenům. Vždyť kdo by se chtěl ocitnout na Aztéckém obětním oltáři?
Jak vypadala vlastně taková oběť? Klasická oběť (říkalo se jí Květinová kvůli prýštící krvi připomínající květy rostliny buď při sebeobětování, když jste si například propíchli jazyk, nos, uši, končetiny, pohlavní úd nebo právě při zaříznutí nějakého chudáka) spočívala v přivedení zajatce k obětnímu stolci na vrcholu pyramidy. Zde byl uchopen čtyřmi knězi za nohy a ruce. Pátý kněz mu rozříznul hrudník a rukou vyrval ještě tepající srdce. To spálil v ohni. Krví pak byl omyt chrám a sochy bohů. Hlava skončila nabodnutá na kůlu před chrámem. Tělo bylo shozeno po schodech pyramidy dolů Zde byly tělu uťaty končetiny a rituálně sněděny s chilli a kukuřicí. Pravá noha dokonce náležela bojovníkovi, který zajatce přivedl, stejně tak jako jeho kůže, do které se pak oděl on, a nebo kněz. I samotný Montezuma pojídal lidské končetiny obohacené kromě již zmíněných ingrediencí rajčaty. Takže nejen pijan čokolády.
To ovšem nebyla jediná oběť. Obětovalo se i bohu ohně. Drogami omámený zajatec byl podříznut a vržen ještě zaživa do řeřavých uhlíků, kde se doslova usmažil. Podobně obětovali Mayové na Yucatánu. Společně s nimi Aztékové obětovali i božstvu vod tak, že dotyčného nebožáka prostě shodili do studny.
Aztécké božstvo bylo v tomto velice hladové a průměrný počet obětí se dokázal vyšplhat i na 50 000 obětí za rok a denně se obětovalo průměrně 150 lidí jenom v Tenochtitlánu. Když nebylo zajatců, došlo na vlastní a neklidné, vzpouzející se otroky. Jenom zasvěcení nového chrámu v Tenochtitlánu na poděkování za vítězství roku 1487 stálo život 20 000 zajatců, jejichž hlavy lemovaly okolí chrámu.
Budoucí masový úspěch křesťanství nespočíval v šikovnosti španělských misionářů, ale v odporu ke krvavému uctívání aztéckého panteonu, které s příchodem Španělů skončilo. Do toho se změnily i zákony. Ač neměli Španělé problém s popravami, nikdy nedosáhli takové krutosti (kromě snad genocidy, které se dopustili při obléhání Tenochtitlánu)při trestání jako Aztékové. Jen za menší prohřešky tu bylo zmrzačení. Za větší zločiny smrt nebo otroctví. Jen za pomluvu Vám odřízli rty. Vražda, včetně vraždy otroka zde byla trestána smrtí. Smrt byla za cizoložství. Za krádež smrt nebo otroctví. Smrtí se trestalo přivlastnění si sousedovy půdy, nebo špatné hospodaření se svěřenou půdou a majetkem. Jako otroci a obětovaní pak končili opilci a narkomani.
Co se týče zajatců, s rostoucí žádostí po lidských obětech rostla i vojenská expanze, tedy čím dál tím větší nepřítomnou bojeschopných mužů ve svém řemesle a na své půdě. Tyto muže pak nahrazovali čistě otroci, což mělo za následek ještě větší prohlubování bojů kvůli otrokům, takže Aztékové na vrcholu moci uvízli v krvavém kruhu válek, otrokářství a lidských obětí, ze kterého nebylo cesty ven.
A jak to bylo s drahými kovy? Zlata tu bylo tolik, že se pro Mexiky stalo vedle stříbra něčím samozřejmým. Mexikové se jím hlavně zdobili a vyráběli z něho umělecká díla. Vedle lékařství (Mexikové znali vlastní anestezii, umrtvování, trepanaci a další poměrně složité výkony a postupy) zde kvetlo hlavně sochařství a úprava vzácných kovů do skutečně cenných rytin, masek a šperků, jež jako řemeslo dovedli Aztékové přímo k dokonalosti. Španělé však viděli jen zlato a vše dokázali roztavit do podoby mincí a prutů. Ze stříbra zase měli výjimečně místní urození helmy. Daleko vzácnějším zde bylo sopečné sklo obsidián, kvůli svému ostří, protože se hodilo na zbraně a jako platidlo jste zde při jinak směnném obchodu mohli použít jadeit. To byla skutečná vzácnost a bohatství pro Aztéky. I jadeit umělecky opracovávali, ale k jejich vzácnosti se praví celé legendy. Dvě Vám rád povím.
První praví, že když Španělé museli utíkat z Tenochtitlánu a umírali zatížení zlatem ve svých helmách, nohavicích, botách a košilích, jeden conquistador si prozíravě vzal z aztéckého pokladu jen několik kousků uměleckých předmětů jadeitu. A světe div se, tyto šperky mu pomohly zaplatit léčení a zásoby na několik příštích měsíců.
Druhá zase praví, že když Cortés po konečném dobytí Tenochtitlánu zajal posledního aztéckého krále, ten mu pravil :,, Jak jste slepí a hloupí, že berete to, čeho je tu tolik a nevšímáte si toho, čeho je tu tak málo (myslel právě jadeit).
Pád Okřídleného hada: Zkáza Aztéků se jmenovala Hernando Cortés. Narodil se roku 1485 v Medellínu ve Španělsku, a kdyby nepřerušil krátká studia práv, asi bychom o něm nikdy neslyšeli. Místo toho se stal žoldákem a po pobytu na Hispaniole se účastnil dobytí Kuby, kde pak byl zároveň manželem švagrové dona Velasquéze, místního guvernéra, který z něj udělal dokonce starostu Santiaga, ale Cortésovo donchuánství a přílišná ctižádost způsobila, že ze zamýšlené expedice do Mexika roku 1518 byl odvolán.
Přesto se následující rok objevil na pobřeží dnešního Veracruzu, kde aby si pojistil věrnost svých mužů, dal zapálit lodě, aby bylo jasné, že už není návratu. Často se mluví o tom, že Aztéky tehdy porazily hlavně palné zbraně, ale kromě několika děl měl Cortés jenom třináct střelců z palných zbraní a několik desítek kuší. A dále měli hrát hlavní roli koně, ale i těch měl Cortés poskrovnu a to asi 16. Jeho muži měli ale i ocelové zbraně a někteří i zbroj a hlavně velké psy plemene Vlkodava. Kromě ocelové zbroje nosili někteří muži i lehčí, ale dobře chránící prošívanice a ocelové helmy. Do toho v nich Aztékové viděli příchod bílého boha s vousy Quetzcoatla a jeho průvodu.
Aztécký král Montezuma se natolik zalekl, že vyslal poselstvo s bohatými dary pro údajného boha, které ale byly pro Cortése málo a dal jeho poselstvo opít, což nebylo pro Indiány neznalé alkoholu tak obtížné, a tak se dozvěděl o bohatství hlavního města Tenochtitlánu
Za pochodu k hlavnímu městu byli několikrát napadeni hlavně Tlaxcalany, které ale technická převaha donutila uzavřít spojenectví a pokračovat dál se Španěly proti Aztékům, které z hlouby duše nenáviděli. Při srážce s jedním mayským kmenem zachránil z otroctví i Cortés půvabnou Malinche, která je dnes známá jako doňa Marina. Byla z významného aristokratického rodu, který jí ale prodal do otroctví a vzápětí jí koupil mayský náčelník, který jí vlastní až do bitvy u Centy, kde byl Cortésem poražen a odevzdal mu ji jako dar. Malinche nebo také Malinali uměla kromě mayského jazyka také nahuatl, tedy jazyk Mexiků, jak si Aztékové sami říkali. Časem se z ní stala Cortésova milenka a partnerka při vyjednávání a roku 1522 se jí měl narodit i s Cortésem syn Martin. Když dorazil Cortés do hlavního města, dělala mu Malinche překladatelku. První slova k Montenzumovi byla:,, Ty jsi Montenzuma? Ty jsi král?´´ Montenzuma vyslovil Cortésovi poklonu jako bohu, ale Cortés sám se vydával za vyslance španělského krále. Byl ubytován poblíž královského paláce, ochutnal s Montezumou hořkou čokoládu, kterou král tak s chutí pil, ale byly mu ukázané i lidské oběti jako varování. Samotný Montezuma se nelišil od svých předchůdců a byl to na jedné straně sečtělý a moudrý člověk, hlavně co se týče proroctví a astrologie, zároveň to byl i despota, který dával zabíjet za pohled do očí a za neprokázanou úctu, jež mu náležela. S Cortésem to neudělal, ne z nějakých sympatií, ale protože se ho bál. Už když se doslechl o vylodění, byl tak zděšen tím, že se vrací Quetzcoatl, že si strčil ruku do úst a sklonil hlavu.
Proto se rozhodl Cortés jednat a Montezumu zajal, aby s ním jednal jako s loutkovým panovníkem. Použil ho na vyhnání aztéckých kněží, zakázal lidské oběti a do chrámu Tenočtitlánu zavedl víru v křesťanského boha. Zároveň si nechával odevzdávat ohromné množství zlatých šperků a uměleckých cenností. Pak ovšem přišla zpráva, že se na pobřeží vylodili další bílí muži. Cortés tedy nechal část posádky hlídat Montezumu pod velením Pedra de Alvarada a sám se vydal vstříc guvernérovým mužům, kteří měli za úkol ho zatknout. Místo toho je Cortés obklíčil a donutil se spojit s ním za kořist v podobě zlata Aztéků. Nebylo to nic těžkého, neboť guvernér tak nějak zapomněl svým žoldnéřům zaplatit. Když ale Cortés dorazil do města, zjistil, že jeho zástupce Pedro rozpoutal masakr během místního svátku, který se mu nelíbil a tak celé město povstalo proti Španělům. Obklíčeni v Montezumově paláci, se pokusili Španělé nechat krále promluvit, ale nemělo to cenu, a tak byl ukamenován vlastními lidmi, nebo zabit na místě španělskými strážci. Cortésovi nezbylo nic jiného, než z města zmizet a rozum mu poradil, udělat si vlastní improvizované pontonové překládací dřevěné mosty, aby vůbec přešel jezero, neboť Aztékové je úplně izolovali. Akci ale nepřežilo 800 conquistadores a několik tisíc indiánských spojenců, protože utíkali příliš zatížení zlatem, které jim původně i Hernando radil nechat na místě a tak se buď utopili, nebo je chytli Aztékové a rituálně obětovali. Tento náročný přechod je znám jako Noche de la Triste...
Nový vládce Cuitlahuác panoval jen 80 dní, neboť Španělé sebou přinesli neštovice a po něm nastoupil poslední král Cuauhtémoc, který byl znám jako srdnatý válečník. Cortés zatím zkonsolidoval síly a připravoval se na obležení. Jeho tesař mu postavil brigantiny, aby na ně naložil střelce a děla, stejně jako ze dřeva udělané bedny na ochranu děl po mostech, tedy něco na způsob prvních tanků. Zároveň mu na pomoc přišla Tlaxcalanská armáda o síle 20 tisíc mužů. I Aztékové( Dnes obnoveně zvaní Mešikové) se připravili na obležení a už si zvykli na střelné zbraně natolik, že už pro ně nebyly žádným psychickým efektem…
Cortés nejprve obklíčil jezero Texcoco a dobýval pevnosti a vesnice loajálním Mexikům, aby je izoloval….Pak v květnu roku 1520 zahájil obojživelnou operaci proti městu. Po mostech postupovali indiánští spojenci vedení španělskými conquistadory a útočné brigantiny zatím likvidovaly kánoe a ostřelovaly armády na spojovacích mostech. Zároveň začaly ostřelovat obranné zdi. Mexikové ale bojovali i tak statečně a věděli už, že střely létají přímo a tak se snažili každé cílené palbě vyhnout. V červnu už bojovaly obě armády uvnitř města doslova o každou ulici a o každý dům. Cortés sám byl minimálně dvakrát skoro chycen, aby byl obětován, čímž se Aztékové mstili za své padlé. Cortés se sice snažil tak krásné město zachránit, ale nakonec dal jasný povel k likvidaci každého domu, kde se někdo brání a tak Španělé se spojenci vraždili a ničili vše, co jim přišlo do cesty. V poslední fázi boje se Mexikové stáhli do obchodní čtvrti, kde padl poslední bojovník až po založení požáru v poslední výspě v podobě místního chrámu. Samotný král Cuahtémoc se snažil utéct, ale válečné brigantiny ho v kánoi zadržely. Tehdy, když král viděl hořící a rozbořené město plné zabitých, hladovějících a nakažených neštovicemi, poklekl před Cortésem a pravil:,, Vezmi dýku u svého opasku a rychle mě s ní zabij´´ Cortés krále ušetřil, ale jen aby zjistil, kde se nachází další zlato. Když mu už po mučení nebyl k ničemu, dal ho popravit…. Obléhání Tenočtitlánu skončilo 13. srpna 1521. Cortés zničil i to, co z města zbylo a na jeho základech postavil dnešní Ciudad de Mexico... Za ukořistěné zlato se vykoupil u královského dvora, ale jak známo hned první zásilku přepadl pirát Jean Fleury, který byl za to později popraven a poslední loď, která doplula, byla zabavena v Santiagu arcibiskupem….Přesto to nebyla jediná. Cortés se vrátil do Španělska, kde uspořádal rodinné záležitosti, aby se sem ještě jednou vrátil a žil na svých pozemcích. Posledních pár let života se věnoval boji s Turky v Alžíru. Zemřel roku 1547 jako všemi obdivovaný a vážený muž.
Epilog: Samotní Aztékové žijí dodnes jako poměrně chudí Indiáni, ale Aztékové se jim říkat nesmí, neboť si vydobyli původní název Mexikové. Z jejich záznamů té doby vidíme zármutek nad tím, jak říše, která porážela ostatní, byla sama poražena a zneuctěna……
Django Bradley