Dobrý člověk, špatný tábor (1. část): Liška pouště
Motto: Kdyby úspěch závisel, tak jako v minulých časech, na síle vůle mých mužů a jejich důstojníků, překonali bychom Alamein. Ale vyschly zdroje našich zásob, díky lenosti a zmatkářství zásobovacích důstojníků na pevnině. (Vysvětlení porážky v první bitvě u El Alameinu).
Prolog: Jsou všichni, kdo bojují za špatný tábor, zlí? Ne. A co je špatný tábor? Ten, který prohraje? Ten, který válku začal? Ten, který se chová nespravedlivě a krutěji? Ten, který není tak slavný a upadl skoro v zapomnění? Je to otevřená otázka, na kterou se budu snažit odpovědět. Poznáte, že být ve špatném táboře neznamená být ani zlým, ani poraženým, ani ne úplně neslavným. Proto Vám v této rubrice představím největší hrdiny wehrmachtu, luftwaffe, kriegsmarine, reichswehru, konfederační armády Spojených států, lepších conquistadorů a námořních objevitelů, žoldnéřů, kteří vždy také nebojovali jen za mrzký peníz a mnoho dalších osobností a jejich osudů.
Liška mezi tanky: Legenda pouštního a tankového boje se narodila roku 1891 ve Weidenheimu u Ulmu. Jeden z nejznámějších cizinců ve složkách SS, Belgičan Leon Degrélle, kdysi prohlásil, že Rommel byl rozený vojevůdce, protože byl částečně valonského původu jako on.
Dětství Erwina tomu moc nenasvědčovalo. Narodil se totiž v rodině učitele matematiky, byl malého vzrůstu a chatrného zdraví. Jenže měl také neuvěřitelnou vůli, se kterou dosáhl skoro všeho, čeho si v životě umanul.
V roce 1910 vstoupil do německého 124. pluku (známý ale také jako 6. württemberský) jako kadet. Po poddůstojnickém kurzu povýšil na desátníka. Účastnil se jako pěšák aktivně bojů v 1. světové válce a byl snad všude, kromě východní fronty. Francie, Rumunsko, Itálie. Železný kříž druhé třídy za statečnost před nepřítelem ve Francii. Bojoval v Argonském lese a ve Vogézách jako velitel roty. Pak byl převelen k württemberskému horskému praporu, se kterým bojoval ve Vogézách a Rumunsku. Pak se opět vrátil na západní frontu a v Itálii si vysloužil největší německé vyznamenání do roku 1918-Pour la Mérite (V překladu za statečnost nese toto vyznamenání francouzský název, protože na dvoře Bedřicha Velikého, který toto vyznamenání zavedl, se hovořilo francouzsky). Podařil se mu zde ne jeden, ale celá skupinka husarských kousků.
V sestavě tzv. Alpského sboru byl také württemberský horský prapor, a tedy i Rommel. Onen Alpský sbor měl v Itálii provést ofenzívu a obsadit tři údajně nedobytné horské štíty, které blokovaly západní stranu Soči v úseku Zaga – Tolmein. Pak tu byly ještě Monte Hevnik a Monte Kuk. Dvě oblasti, které s oněmi štíty byly životně důležité pro celkovou ofenzívu německých vojsk na Soči. Italská postavení v úseku útoku Alpského sboru byla neobvykle dobře vybudovaná, členěná do hloubky a silná, že byla považovaná za nedobytná. Ale to jen u Italů.
Začátek ofenzívy byl naplánován na 24. října 1917 ve 2 hodiny ráno. I přes informace od českých a rumunských dezertérů nepodnikli Italové nic na přípravu proti útoku. Usnuli ne na vavřínech, ale na vínu a grapě. Útok byl kryt i za použití plynových granátů a v 8 hodin zahájil útok Rommelův oddíl. Hned předním postavením prošel jako nůž máslem a šel ještě dál. Pokračoval proti horskému štítu Krn. Na ostatních úsecích musel rakousko-německý postup zpomalit, ale jinak se nic významného nedělo.
Rommel se rozhodl nepřátelská postavení kladoucí odpor jeho sousedním jednotkám prostě obejít. Dvě ze svých rot poslal dopředu kryté hustým lijákem, který se zrovna spustil. Když byli konečně přibiti k zemi palbou, nařídil jí opětovat a sám obešel nepřátelské zákopy jejich nehájenými průrvami. Po průniku překvapivě zjistil, že Italové vyklidili zákopy a schovali se do krytu. Všechny zajal.
A šel dále vpřed! Obsadil druhý sled nepřátelské obrany. Pak změnil těžiště útoku a bral to s chlapy obloukem kolem nepřátelských linií, napadal je z týlu a uváděl v dokonalý zmatek. Později dobyl Rommel dominantní hřeben v okolí, Monte Hevnik. To zatím Erwinovi stačilo. Na Hevniku vybudoval velitelské stanoviště a čekal na rozbřesk.
Za rozbřesku se bez odporu zmocnil předsunutých pozic u štítu Kolovrat, neboť Italové ještě vyspávali. Další útok prorazil hlavní nepřátelskou linii a Rommelovi vojáci pronikli i do postavení záloh. Ukořistili dále celou baterii a zajali tisíc Italů. Během dopoledne tak padl další hřeben.
Erwin počítal s nepřátelským protiútokem. Preventivně udeřil a obrátil Italy na útěk. Pak tu byl drobet problém. Vzít útokem horský štít Monte Kuk, nebo šturmovat na vesnici, co má podle rozkazu dobýt? Nebo obsadit nejbližší silnici, a tak obklíčit Italské jednotky? Vybral si silnici, přerušil telefonní spojení a rozmístil chytře muže podél silnice, aby se Makaronenesser (Žrouti špaget-Oblíbená přezdívka Italů v této válce) chytli do pasti. Italové vyslali průzkumníky, kteří měli zjistit, co je se spojením. Padli do pasti. Pak jela k frontě vozidla a několik skupin pěchoty. Padly do pasti. Z fronty se stahovala nepřátelská horská pěchota. Padla do pasti. Všechno Rommel zajal!
Další útok směřoval k hřebenu Monte Gargonza. Jsa obklíčen, neztrácel Rommel nervy, ale naopak drze vyzval Italy ke kapitulaci. Dalších 37 důstojníků a něco okolo tisíce mužů šlo do německého zajetí. Pak postupoval na hřeben Monte Matajur. Najednou spatřil velké množství nepřátelských vojáků, kteří se o něčem dohadovali. Pak vyrazili k němu a k velkému překvapení všech, ho uchopili, vyzdvihli na ramena a … vzdali se. Jestli bojovat, nebo se vzdát bylo právě to, o čem se dohadovali. Dál postupoval na Matajur. Po jeho dobytí zajal ještě 1200 mužů a vypálil světlici jako domluvené znamení, že obsadil hřeben. V 11.40 25. října 1917 bylo na Monte Matajur pro Rommela dobojováno. Sám ztratil 6 mužů a měl třicet raněných. Dostal Pour la Mérite a byl poslán na dovolenou. Po návratu z dovolené strávil zbytek války na štábu.
Po válce vykonával běžnou službu u pluku. I když čekal něco jiného, armáda si uvědomovala, že takového člověka jako je Rommel potřebuje i po versailleské dohodě. V roce 1933 dostal velení 3. praporu 17. pěšího pluku a za dva roky už byl instruktorem na Válečné škole v Postupimi. Roku 1938 v hodnosti plukovníka získal velící místo na Válečné škole ve Wiener Neustadtu. Pak si jej vybral Hitler osobně za velitele osobního ochranného praporu. A jak si to místo a přízeň Hitlera Rommel zasloužil? Způsobila to kniha, Pěchota útočí, ve které shrnuje své zkušenosti a poznatky z 1. světové války. Dostala se i na Hitlerův noční stolek a způsobila i vůdcovo upoutání pozornosti na jednoho schopného vojáka.
Když vypukla další světová válka, byl Rommel v Hitlerově blízkosti. Tak strávil okupaci Sudet i Československa a invazi do Polska pro změnu ve vrchním armádním štábu. Hitler si dobře všímal jeho odvahy a schopností vojevůdce. Nejvíce si jej snad vážil ale proto, že nepocházel z aristokratické rodiny. Takovými totiž pohrdal možná proto, že proti nim byl skutečný untermensch.
Po skončení války s Polskem dostal Rommel jako čerstvý generálmajor 7. divizi. A na jeho přání to byla divize tanková. V jejím čele měl v budoucnu předvést koncept bleskové války v praxi. Pohyblivá válka byla ostatně už v Itálii jeho specialitou.
Sedmá divize byla součástí Hothova sboru. Ten měl během invaze do Francie za úkol zabezpečit křídlo uskupení zasazujícího hlavní úder. Rommel z ní ale udělal hrot.
Plán OKW (vrchní velení wehrmachtu) dále říkal, že Skupina armád A, kde byl právě Hothův sbor, má prolomit spojeneckou obranu a stočit se na pobřeží La Manche. Cílem zkrátka bylo rozetnout spojence na dvě části. Po dosáhnutí La Manche mělo levé křídlo armád A udeřit na jih. Pravé křídlo včetně Hotha mělo vyrazit na sever a vzít francouzské a britské síly do kleští a to jak v severní Francii, tak Belgii.
10. května 1940 v půl šesté ráno začala operace Gelb. Pěchota 7. tankové obsadila výšiny na Maspeltu a pokračovala k čáře Espeler – Dorler. Tanky a motocykly se utkaly nejprve s Belgičany u vrchu Mont Le Ban. Okamžitě na ně podnikly protiútok francouzské tanky, ale posunuly se moc dopředu a byly německými protivníky prostě rozbity. Už během večerních hodin prvního dne invaze do Francie dosáhly čelní jednotky Rommelovy divize stanovených cílů pochodu. A to tohoto dne velel Rommel poprvé tankové divizi. Sousední divize wehrmachtu nechal daleko za sebou, že spojit se s nimi mohl jen rádiovým kontaktem.
A Erwin šel dál. Byl si vědom toho, že s nekrytými křídly se může snadno dostat do obchvatu a obklíčení, ale to bylo přijatelné riziko, přihlédneme-li k tomu, že Francouzi vůbec nevěděli, jak se postavit k bleskové válce.
Další den dostal za úkol překročit řeku Ourthe. Rommel dal povel vybudovat provizorní most u Hottonu už předem, aby ve stanovenou hodinu pochodu mohla řeku přejet první vozidla. Časně ráno bylo levé křídlo 7. divize napadeno. Aby zabránil možnosti odříznutí od Hotha, poslal na ohrožený úsek 25. tankový pluk a pěchotu na pročesání prostoru. Za hodinu se ozvala francouzská děla a zasypala pěchotu přívalem šrapnelů. Rommel se přesunul ke své pěchotě, když tu byla najednou napadena francouzskými tanky. Erwin si zase věděl rady. Spojil se s vlastním dělostřelectvem, aby zasypalo tanky přehradnou palbou mezi prvním a druhým sledem francouzské postupu. Celý druhý sled se stáhl. První zůstal bez podpory a po soustředění německé palby bylo hned pět tanků zlikvidováno skoro naráz. Zbylé ustupovaly.
13. května 1940 7. divize překonala řeku Másu mezi Houxem a Dinantem. Během jediného dne získal, vybudoval a udržel předmostí důležité k přístupu k pobřeží La Manche. Francouzské velení bylo původně přesvědčeno, že řeku Másu udrží nejméně týden. Zatím ani den. A to Němcům stěžovali práci ostřelovači. Samotný Rommel aby povzbudil své muže, skočil po pás do vody a pomáhal mužům budovat pontonový most. Aby zmátl nepřátelské pozorovatele, nechal na břehu zapálit domy. Ohromné množství dýmu skrylo jeho lidi. Ostřelovače nechal pak zlikvidovat rovnou tanky.
Za Másou ale čekaly dvě francouzské pěší divize, podporované dělostřelectvem a tanky. Co teď. Zmateme nepřítele. Erwin dal jasný povel útočit z několika míst předmostí a měnit ještě během postupu směr tanků. Tak likvidoval jednotky dělostřelectva a tanků, které si bláhově myslely, že jsou v bezpečí za vlastními liniemi. Tempo německého postupu bylo dokonce tak velké, že přejelo nebo obešlo francouzské pěší divize, které byly doraženy příchozí německou pěchotou.
Spojenecké vrchní velení si ale nedalo pokoj, bránilo se a podnikalo protiútoky se vším, co mělo k dispozici. Erwin si ale uměl opět poradit. Jednak byl posílen částí 5. divize (opět tankové), jednak si zavolal na pomoc proslulé střemhlavé bombardéry Junkers 87 Stuka. Ty dokázaly otevřít spojenecké tanky jako skořápky vajíček. Na zemi ale wehrmachťákům nestačila standardní munice na 32 tunová monstra Spojenců, tak se aspoň strategicky zaměřovaly na pásy a pojezdová kola, aby ty potvory mohli aspoň objet a nechat je dorazit pěchotou. Během těchto bojů byl Rommel raněn. Jeho tank dostal zásah a byl znehybněn.
Spojenecké protiútoky ale selhaly a Němci ze svého obranného perimetru na Máse zahájili průlom. 7. divize opět nečekaně a hlavně rychle útočila, že se vždy náhle vynořila v nepřátelském týlu. Proto si zde právě vysloužila přezdívku Divize duchů.
7. divize dále bojovala v prostoru Philippeville, kde prošla těžkými boji. Útok i nejtěžších francouzských tanků ale odrazila. Francouzi pak změnili taktiku. Nechali projet útočné čelo 7. divize a zaútočili na druhý sled, který oproti Francouzům byl předešlými boji už vyčerpaný. Proto se Rommel vrátil k bojům u lesa Vedeces, kde se zvláštní útočnou jednotkou vyprostil své muže z druhého sledu z obklíčení. Další cíl byl pak ještě zajímavější. Průlom opevnění navazujících na Magitonovu linii.
Ale průzkum divize byl napaden francouzskými tanky. Přesto dokázal odrazit útok a obsadit francouzské pozice. Rommel se na dobytých pozicích věnovával přesunutí, zkoordinování a umístění svých jednotek do správných pozic.
Další útok pak směřoval na městečko Avesnes západně od Sivry. Aby ho vůbec dobyl, musel překonat již řečená francouzská opevnění. Dělostřelectvo nejprve pokrylo palbou opevnění a pak na 4 km nechráněného prostoru vypálilo kouřové granáty. V 18.00 hodiny Erwinovy tanky vyrazily a vynořily se z kouřové clony jako přízraky. Jel opět v jednom z předních tanků. Ženisté šli před tanky a brali útokem každou pevnůstku v cestě. Dále vytvářeli průchody v zátarasech a minových polích. Tanky pro změnu jezdily kolem opevnění a pálily do střílen bunkrů. Pěchota už jen zmateným obráncům zasazovala poslední ránu. Nejen, že se opět podařilo splnit plán. Duchové 7. divize postupovali až přes řeku Sambre, kde konečně Rommel dal povel k zastavení postupu.
Divizi se podařilo prorazit 48 km dlouhý a jen 3 km široký klin mezi Spojenci. Po dobytí přechodu přes řeku Sambre Rommela konečně dohnala 5. divize pod jeho velením a pomohla mu krýt pravé křídlo. Zároveň obdržel Rommel zprávu, že bude vyznamenán rytířským křížem. Za posledních deset dní dosáhla jeho divize v postupu 300 km.
V dalším postupu bránila ale francouzská obrana na Canal du Nord. Rommel proti nim zformoval své tanky do dvou kolon. Jedné z nich se ujal a vyrazil vpřed. Znovu se málem ocitl v nebezpečí zajetí. Francouzské tanky zaútočili na jeho čelní skupinu a odřízli ji od hlavních sil divize. Náhle se ale objevila posila v jednom tankovém pluku, která problém zažehnala.
To už byli Spojenci zahnáni k moři. Jejich odpor sice sílil, ale neměl valnější úspěch. Když tu pro změnu britské tanky měly opět silnější pancíř, než si mohla dovolit rozbít německá standardní munice, zlikvidovala je prostě improvizovaná dělostřelecká clona.
Po dalším britském protiútoku Rommel překročil řeku Scarpe a dosáhl kanálu. Jenže Hitler pak vydal rozkaz k zastavení postupu u Dunkerque. Hitler totiž mylně spoléhal na zničení zdejších Spojenců zásahem Luftwaffe. Přepočítal se.
Rommel postupoval o několik dní později jako úderný klin v postupu na pozice západně od Lille. Rommel postupoval zase na Spojence drobet rychle. Demoralizovaní spojenci radši rychle skládali zbraně. 28. května 1940 byla 7. divize po 18 dnech bojů stažena, aby se vzápětí vrátila do bojů.
Musela překonat Weygandovu linii na obraně centrální Francie. Po prolomení Rommelova divize sloužila jako předvoj německého útoku na jih Francie. Poté byl směr změněn. Zazněl rozkaz, že celá divize pomašíruje k St. Valéry.
10. června 04.30 hodin byla zahájena poslední ofenziva. 11. června už 7. divize obsadila výšiny západně od St. Valéry a zahájila palbu na lodě evakuující britské vojáky. Rommel poslal bránícím se Spojencům výzvu ke kapitulaci, ale ta byla odmítnuta. Přesto se bojový deník 7. divize zmiňuje o statečnosti a bojovém umu obránců. Britové tu ale byli pod francouzským velením a to na podmínky kapitulace nakonec kývlo.
Pak už následoval jen přesun a dobytí Cherbourgu. Významného přístavu na pobřeží. Šťastná sedmička toho dosáhla během jediného dne, kdy překonala 240 km. Celkově pak divize zajala 100 000 mužů a ukořistila něco okolo 470 tanků.
Za šest měsíců ale dostane Rommel hodnost generálporučíka a bude převelen na pro něj zatím netypické válčiště. Válčiště nezvyklé pro obyčejnou evropskou lišku. Do severní Afriky.
Liška v poušti: Proč ho tam ten vojenský neumětel Hitler vlastně poslal? Zachraňoval Italy, kteří si v severní Africe chtěli obnovit římské impérium. Tedy úplně ne tak oni, ale Mussolini určitě. Jenže na to šli špatně a celá italská 10. armáda nejprve honila Brity, aby byla zastavena Nilskou armádou generála Wavella, a poté sama honěna opačným směrem.
A jeden Áda, tam poslal svého Erwina, aby to tam uhasil. S Rommelem tam šla menší skupina wehrmachtu a letectva. Měla zastavit britský postup a posílit upadající morálku Italů. Podle OKW měl stačit totiž jen jeden sbor. A tak vzniknul Afrikakorps.
6. února 1941 se vylodily první německé jednotky v africkém Tripolisu. Rommel bleskově navštívil budoucí bojiště, aby podal vůdci zprávu o svém bojovém plánu. Ve stylu ofenzivní obrany měl v plánu vzít útokem nilskou armádu generála Wavella s 15. tankovou a 5. lehkou divizí. Těmto dvěma divizím měly pomoci ještě dvě italské divize.
Celá akce měla poměrně hladký průběh a to dokonce hladší, než si představoval Lišák Rommel. Britové se totiž rozhodli navzdory nebezpečí v Africe posílit hlavně obranu v Řecku. Obranu Řecka zkrátka považovali za svoje hlavní a důležitější bojiště. Bylo to pak ke škodě nilské armády generála Wavella, neboť tato armáda se podstatně zredukovala natolik, že mohla jen čekat na nepřítele a provádět maximálně průzkumnou činnost vůči italské armádě generála Gariboldiho.
Rommelova celková činnost, respektive vedení bojových akcí, vedla k vytvoření nového německého termínu pro strategii, kdy uvedeme protivníka v dokonalý chaos a zmatek, abychom ho následně rychlou akcí rozdrtili. V tom si rozuměl i s jinými důstojnickými esy wehrmachtu. Obyčejné vojáky si zase dokázal získat svým osobním kouzlem. Jeho charisma spočívalo v odvaze, kterou mohli jeho muži vidět denně při plnění bojových akcí. Vzpomeňme si už na Francii a Belgii, kde byl neustále během bojů v jednom z předních tanků. Rommel byl prostě pořád vepředu a to jeho mužům zaručeně imponovalo. Důstojníkům hlavního štábu ale ne. Podle jejich mínění by takový velitel měl studovat mapy a bojí řídit ze zázemí kanceláře štábu. To ale prostě nebyl Rommelův styl a vždy si proto vybral u svého štábu lidi, kterým to také imponovalo, nebo přinejmenším bylo jedno.
Lišák v poušti ale dojel na jednu věc. Na vlastní velení, které si po operaci Barbarossa řeklo, že Afrika je druhořadé bojiště. To se pak podepsalo na přísunu zásob, munice, pohonných hmot, techniky i posil. Prvořadým zájmem bylo Rusko, kam to teklo přímo plným proudem.
Když se ale vrátíme na bojiště, zjistíme, jak Rommel Brity nejen vytočil, ale několikrát s nimi doslova zatočil. 13. února 1941 vydal Rommel rozkaz III. průzkumnému praporu, že se má vydat směrem k Wavellově armádě zjistit, jak daleko se až svým postupem k Tripolisu dostala. Mezitím vydal rozkazy k bojové pohotovosti všem svým jednotkám na obranné linii. Z průzkumu však vyplynulo, že nepřítel není rozvinut k boji. A to Lišáka Erwina přimělo k preventivnímu úderu. Jsa pod palcem italského velení, obešel všechny špagetové autority a udeřil klasickým obchvatem kolem Britů. Dobyl studny u Agedabie, a otevřel si cestu ke Kyrenaice.
Během oné bitvy u Agedabie ale už opakoval svou taktiku z Francie. Nalákal tanky do clony děl ráže 88 mm a zničil. Zahnal Brity zpátky do Egypta, ale to nebylo ono vítězství, které chtěl. Musel zničit všechny jejich armády a ukončit tak britskou přítomnost v Africe. Od bitvy u Agedabie vlastně ani nic jiného nezkoušel až do podzimu příštího roku. Pak už jen ustupoval.
Mazanou Lišku ale ještě čekala řada úspěchů. Vyhrál několikadenní bitvu u Mechili a pokračoval na Tobrúk. Hned ho nedobyl, ale nevadí, když můžu táhnout dál. A Liška přímo letěla. Zmocnil se strategických pozic v Bardíje a Sollúmu. Pak se Britové na hranicích Egypta zastavili a začali se přeskupovat.
Rommel se možnému útoku rozhodl čelit vybudováním obranných pozic kolem průsmyku Halfaya. Zároveň došel k přesvědčení, že další operace musí být vedeny ze silného výchozího postavení, které bude sloužit pro operace jako odrazový můstek. Zvlášť, když se mu počet tanků snížil na necelou stovku.
Soustředil se tedy na dobytí průsmyku Halfaya. Tobrúk nechal hluboko v trénu a rozhodl se mu velet na dálku. Hlavním cílem byl výše zmíněný průsmyk, ale důstojníci u Tobrúku měli mít na paměti nepolevovat v bojích o toto město a přístav. Sám se postavil do čela 15. tankové divize. Nalevo mu kryla bok 5. lehká, napravo italská divize Ariete (část Italů z této divize si ještě ponechal jako zálohu). Rommelovy tanky pronikly do týlu britské 8. armády a vyvolaly zmatek. Lišák mohl volně pelášit do Egypta.
Wavell zkusil protiútok. Marně! Hrstka 88 mm děl a tanků ubránila nedávno získaný průsmyk Halfaya. Po ústupu Britů přešel Rommel k protiútoku. Výsledek byl 200 zničených britských vozidel za celou bitvu.
Britská 8. armáda připravila protiútok u Tobrúku s cílem vymanit se z obklíčení. Zrovna v ten čas tu ale Rommel přetvořil 15. tankovou divizi a Tobrúk se stal opět jeho prvotním zájmem. Takže protiútok Britů byl celkem zbytečným a krvavým pokusem o proražení skrz nepřítele. U Sidi Rezegh na obranné linii Tobrúku, kde se pokoušeli Britové prorazit, byla rozdrcena celá britská 7. tanková divize. 8. armáda se musela znovu přeskupit a nabrat síly k dalším bojům.
Lišák opět větřil nepřátelskou ofenzívu, a tak vybudoval obranné postavení u průsmyku Ghazala, kam stáhl své jednotky, potom co se vykašlal na Tobrúk a naplánoval novou ofenzívu na další rok. Cíl? Dobýt Tobrúk a zničit konečně 8. armádu starouše Wavella.
Tobrúk pak skutečně dobyl a to doslova za pochodu (menší italsko-německé jednotky zatím odpoutávaly pozornost 8. britské na západě od Tobrúku). Za další cíl bojové cesty stanovil Suez. Do cesty se mu ale postavil El Alamein, který prostě nedokázal dobýt. V létě 1942 se tu zastavil, aby 23. října 1942 došlo k britskému protiútoku. Erwin byl v té době na zdravotní dovolené v Říši, a ač ještě nemocen, vrátil se k El Alameinu, aby zabránil nejhoršímu. Navzdory jeho osobním intervencím byly jednotky Afrikakorpsu vrženy do nerovného a nesmyslného boje. Zástupce Rommela Stumme trefně poznamenal: ´´Přehradili jsme jeden průlom, abychom vytvořili na jiném místě další. ´´
Jenom 15. tanková divize přišla během několika dní o většinu tanků. Aby zabránil Rommel nejhoršímu, požádal vrchní velení o ústup. Hitler řekl, že každý krok zpět se rovná porážce. Do toho se 8. listopadu vylodili spojenci v Tunisku a Alžírsku. Hrozilo, že Afrikakorps skončí v kleštích. Vrchní velení ale jen posílalo muže, zásoby, pohonné hmoty a vůbec vše, co Rommel potřeboval už před rokem, kdy mohl postupovat v ofenzívě. Teď s novými jednotkami a technikou mohl jen zpevnit obranné perimetry.
Rommel dal povel k ústupu do Tuniska za mnoha bojů, kdy se zoufalá ustupující armáda snažila čelit tlaku nepřítele. Rommel ještě dokázal být úspěšný vůči nově vyloděným americkým silám, ale to bylo tak všechno, co mohl udělat.
Rommel vybudoval obranu v Tunisku, ale jeho defenzivní perimetry se neustále tenčily a on jen znovu volal po posilách a technice, která opět prostě nestačila. Psychické vypětí se dost podepsalo na jeho zdraví, takže začátkem března musel po dvou letech a měsíci (pokud nepočítáme jeho zdravotní dovolenou) působení v Africe opustit toto svěřené bojiště.
Konec mazaného lišáka: Když cítí šelma svůj konec, bojuje ze všech sil, co jí zbyly. To byl i případ Rommela. Nejen, že předpověděl po porážce vojsk Osy v Africe vylodění v Itálii, ale také brzký pád Mussoliniho režimu. Ten skutečně padl a Mussolini musel být zachraňován německým komandem ze zajetí. Rommel pro změnu dostal za úkol spolupracovat s Kesselringem od 15. srpna 1943 na obraně Itálie. K tomu byla vytvořena skupina armád B, která k 15. srpnu vyrazila do akce. Kesselring měl na starosti obranu jihu Itálie, kde měl ale ustupovat bojem, zatímco Rommel měl bleskově obsadit průmyslový a hlavně více úrodný sever země, kde se pak měla upevnit obrana spolu s Kesselringovými jednotkami. Velení armád B měl dostat Rommel. Po úspěšné obraně jihu ale Hitler dal povel k pokračování hlavní obrany na jihu, navzdory Rommelovým oprávněným obavám o vylodění Spojenců v týlu obrany na severu země.
6. listopadu 1943 pak byl nakonec jmenován vrchním velitelem vojsk v Itálii Kesselring. Rommel byl poslán do severozápadní Evropy, kde se čekala spojenecká invaze. Rommel tu provedl inspekci od Dánska po Francii a byl formálně velitelem všech západních armád skupiny armád B v této oblasti. Ve skutečnosti ale podléhal sám velení polního maršála von Rundstedta.
Oba měli na invazi jiný pohled. Rommel chtěl zlikvidovat Spojence při vylodění na pobřeží. Von Rundstedt chtěl Spojence nechat vylodit a pak je rozdrtit v pozemních tankových bitvách. Při vylodění byl Rommel v Německu na dovolené. Okamžitě se ale vrátil a pokoušel se o likvidaci jednotlivých předmostí Spojenců. Převaha v letectvu na spojenecké straně tomu ale zabránila. On i Rundstedt ale spolu souhlasili v tom, že musí stáhnout své muže z kritických pozic v Normandii. Hitler ale trval na boji do posledního muže. Tak tomu bylo i na poslední poradě Hitlera s Rommelem a Rundstedtem 29. června 1944. Rundstedt byl nahrazen von Klugem. Tomu zmizel původní optimistický pocit hodně rychle a viděl situaci jako Rommel. Když si vezmete, že jen za měsíc bojů ztratila obrana Normandie 100 000 mužů, které nahradilo pouhých 6000 posil, nedívali byste se na věc kriticky?
Rommel pak doplatil na leteckou převahu nepřítele. 17. července 1944 se jeho vůz stal terčem stíhacího bombardéru. Byl vážně raněn, a ač se tak nemohl jistě účastnit atentátu na Hitlera o tři dny později, bylo vysloveno jeho jméno mezi spiklenci z 20. července 1944. Po vylízání se z nejhoršího byl na zdravotní dovolené překvapen nemilou návštěvou. Dali mu na vybranou, buď spáchá sebevraždu a bude tak pohřben jako hrdina a jeho rodina bude ušetřena potupy a pronásledování, nebo si v horším případě vybere veřejné líčení, s již řečenými následky. Rommel se tedy raději otrávil. Příčinou jeho smrti se oficiálně stal srdeční infarkt a Pouštní liška se vydala na svoji poslední cestu. Byl pohřben jako hrdina se všemi poctami.
Epilog: A tak neslavně skonal skutečný mazaný Lišák. Liška pouště, velitel Divize duchů, průkopník Blitzkriegu, pěchotního a tankového boje jak v normálním terénu, tak v poušti.
A proč ho řadím do této rubriky? Velí mi k tomu řada důvodů. Prvně můžeme vidět, že se jako správný chlap obětoval pro rodinu.
Druhá věc je, že se nebál říct vůdci pravdu, zatímco jiní mu jenom poklonkovali. V této věci nesmíme zapomenout na jeho osobní charisma, které muselo být opravdu obrovské, když mu Hitler naslouchal, aniž by se z toho vzteknul a dle legend žral koberec.
Třetí důvod je jeho osobní kouzlo vůči podřízeným. Snášel s nimi jejich útrapy, nebezpečí a byl v předních řadách, čímž se vymykal představě i zvykům velících důstojníků, jak bylo výše zmíněno.
Dále mu nejsou prokázány válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, a pokud je zločinem proti míru plánování válečných operací, tak by za ně měl být souzen, odsouzen a haněn jako válečný zločinec snad každý stratég a taktik. I tak ale nepochybuji, že by po válce stanul v Norimberku jako obžalovaný, protože toto byl hlavně proces vítězů a neříkám, že celý, ale zčásti byl určitě nespravedlivý k obyčejným vojákům bojujícím za svou zemi a národ bez ohledu na to, kdo a jak tam vládne (Wehrmacht přísahal národu a zemi, SS straně a vůdci a to je rozdíl).
On byl prostě čestný a loajální důstojník vůči své zemi a národu. Co si zvolil jeho národ za režim a vůdce to měl. Pokud chcete řešit hajlování, všimněte si v dokumentech, jak důstojníci wehrmachtu včetně Rommela mezi sebou prostě salutují, ale před pohlaváry z NSDAP, SS, gestapa a další bestií z bestiářů hajlují. Až po 20. červenci 1944 museli i wehrmachťáci mezi sebou hajlovat, protože by jim jinak vůdce ve své chronické nedůvěřivosti nevěřil.
Nevím, jestli se přidal, ke spiklencům z Operace Valkýra, ale to už asi nezjistíme. Věřím však tomu, že jimi mohl být kontaktován a minimálně tedy o spiknutí věděl. Jeho loajalita a čest mu však zabránily podílet se na tomto spiknutí. Ta samá loajalita a čest ho ale zavazovala ale i k tomu neprozradit spolubojovníky a kolegy z armády. Tedy další důvod nevidět v Rommelovi nacistické zvíře. A nutno si opět připomenout Hitlerovu chorobnou nedůvěřivost a jeho rovněž chorobné nesnášení pravdy u druhých, natož podřízených osob. Možná prostě vyprchalo Rommelovo osobní kouzlo a Hitler ho přidal k seznamu spiklenců čistě proto, že mu ten ,, drzý ‘‘ velitel řekl pravdu, a to si dovolil moc. To je důvod poslat ho na smrt, ale opatrně, ať se to nerozkřikne… .No a to jsou mé důvody nejen k víceméně pozitivnímu hodnocení této osobnosti, ale také k sepsání dosud nejdelšího Epilogu v dějinách mých článků.
A je to také důvod, proč ho řadím do rubriky Dobrý člověk, špatný tábor. Jeho muži v něm viděli jistě hrdinu, ale protože nezapomínám, jakému režimu vojensky sloužil (vzhledem k diskuzím s Hitlerem ne slepě), nemohu ho mezi hrdiny určitě zařadit!!!
S prosbou o pochopení
Bojovník Django Bradley