Bohové, hrdinové, nestvůry (2. část): Gilgaméš-člověk, který nalezl nesmrtelnost
8. 8. 2014
Motto: ,,I hvězdy zapláčou. Umře olšanský plukovník!´´ Plukovník Andrzej Kmicic-Potopa.
Prolog: Gilgaméš je starověký epos z Mezopotámie. Všichni ve škole jsme se učili o civilizacích kolem řek Eufrat a Tigris na území dnešního Íránu. Mezopotámská říše, Babylonská říše, Asyrská říše, Médská říše, Perská říše. Říše zde povstávaly z prachu, do kterého znovu zapadaly během let provázených krví válek a tvrdou dřinou otroků pro neomezené vládce rodící se orientální despocie. Všichni víme, že se zde zrodilo kolo, také nejstarší Chamurappiho zákoník, který nám dal překvapivě heslo msty Oko za oko, zub za zub. A někteří z nás možná i slyšeli o králi města Uruku, který jak se zdá skutečně žil, ale o jeho životě nevíme nic, kromě legendy, která se vypráví už po tisíciletí. Je to příběh o hledání nesmrtelnosti.
Za slávou: Král Gilgaméš byl podle legendy ze dvou třetin bůh. Jeho otec byl polobůh a jeho matka byla bohyně Ninsun. Silou a tělesnou krásou ale skutečně vypadal jako bůh. Aby se proslavil, rozhodl obklopit Uruk mocnými hradbami, které budou chránit město z vně i zevnitř. Měly to být hradby, které mu přinesou nesmírnou slávu, protože takové nikdo doposud nepostavil. Posedlý stavbou dal Gilgameš rozkaz k práci pro všechny obyvatel včetně žen a dětí. Kromě toho musely být přijímány s nadšením a o ničem jiném se nesmělo mluvit. Za chvíli celá nespokojená země znala pouze práci na stavbě, kde pracovala od úsvitu do soumraku.
Nespokojeni s tím byli i bohové a proto se rozhodli pověřit bohyni země Aruru, aby stvořila člověka se silou rovnou Gilgamešovi. Ten se měl pak králi postavit. Hrdina, který dostal jméno Enkidu, vypadal spíše jako zarostlý divoch s rohy. Aruru ho stvořila z hlíny, kterou vlhčila vlastními slinami, aby ho mohla uhnětnout. Jeho původním domovem byla volná příroda, kde žil se zvěří divoce a nespoutaně jako příroda sama.
Jednou Enkidu narazil na lovce, kterému předtím ničil pasti, aby ochránil zvěř, se kterou tak dlouho radostně žil. Lovec se bál tak silného divokého muže a místo, aby s ním zápasil, poradil se s otcem. Ten mu doporučil svěřit se o podivném muži Gilgamešovi, protože je podobně silný. Gilgameš poslal s lovcem krásnou dívku, aby svojí krásou a něhou přivedla Enkidua mezi lidi a lovci mohli zase svobodně lovit. Svůj úkol splnila. Enkidu se prostřednictvím dívky dorozuměl vše o světě lidí a projevil přání utkat se s Gilgamešem ve městě Uruku. Zvěř se ale po kontaktu Ežnkidua s člověkem už hrdinovi nadobro vyhýbala. Enkidu nejprve s dívkou zamířil po cestě k pastýřům, kde poprvé ochutnal chléb a pivo. Na oplátku pastýřům celou noc hlídal stáda. Také se zde ale nezapomněl umýt, ostříhat a obléct, aby vypadal více jako člověk. Když se takto upravil, všem připomínal Gilgameše.
Zatím Gilgameš už dobře věděl o Enkiduovi, neboť se mu o něm zdálo v nejasných snech, které mu vyložila jeho matka a nemohl se příchodu divokého siláka dočkat. Výklad snu totiž pravil, že se Enkidu stane Gilgamešovým přítelem.
Když dorazil Enkidu do města, všimli si jeho podoby s Gilgamešem a u samotného chrámu si oba hrdinové změřili síly. Oba napjali všechny své síly a opřeli se do sebe. Gilgameš získal převahu, přitáhl si Enkidua za opasek a zvedl ho nad hlavu. Po položení na pevnou zem se hrdinové objali a přísahali si přátelskou věrnost.
Enkidu se tedy stal přítelem mladého krále a odradil ho od zbytečného fanatismu ze stavby hradeb. Místo toho se král začal starat o hrdinské činy v praxi. Usmyslel si, že zbaví zemi obra Chuvavy a pokácí jeho cedrový les. Nechali si na to vyrobit speciální zbraně a Enkidu předem Gilgameše varoval před nebezpečím. Neváhal ho ale do nebezpečí následovat. Před Chuvavovým lesem hlídkoval jeho strážce, který měl na sobě sedm košil. V oněch košilích skrýval svoji nesmrtelnost. Vyrazili na něj proto hned ráno, když se oblékal a využili toho, že má na sobě jen jedinou košili. Oba napjali luky a oba zasáhli cíl. Chuvavův strážce padl mrtev. Poté zaťali sekery do nejbližších cedrů a probudili Chuvavu. Chuvava by je dokázal usmrtit jedovatým dechem, ale bůh Šamaš se rozhodl Gilgameše ochránit a přivolal nejmocnější větry, aby odvál jeho obrův nebezpečný dech. Poté Gilgameš ťal mečem do šíje a příkladu následoval i Enkidu. Po třetí ráně se obr svalil a naši hrdinové mohli pokácet obrův les, aby po něm nezbyla jediná památka.
Po návratu do Uruku byli oba hrdinové oslavování a mocného Gilgameše si povšimla i bohyně Ištar, která mu nabídla sňatek. Jenže Gilgameš znal Ištar, která dokázala svého muže Tammuze poslat do podsvětí, protože ji omrzel a sňatek odmítl. Proto bohyně Ištar přichystala pomstu. Poprosila svého otce, boha nebes Anua, aby stvořil nebeského býka, který přivede na svět z podsvětí mrtvé a zahubí živé. Bůh Anua tak učinil a seslal na zem nebeského býka, který by zničil vše okolo sebe, kdyby v Uruku nenarazil na Enkidua a Gilgameše. Enkidu chytil býka za ocas a Gilgameš mu vrazil dýku mezi šíji a rohy. Vyňali mu srdce, obětovali ho Šamašovi a z jeho rohů vyrobili poháry, které byly rovněž darovány Šamašovi.
Bohyně Ištar ale nezapomněla a Gilgameše proklela. Pak zasedla s bohy k rokování, aby rozhodla, který z hrdinů má zemřít. Rozhodla se pro Enkidua. Enkiduovi se o tom zdálo ve snu a předem varoval Gilgameše a proklel bohy. I když jim později odpustil, protože si uvědomil, co veselejšího ho mezi lidmi potkalo, za dvanáct dní zemřel.
Gilgameš se vylekal ze smrti přítele a rozhodl se najít Utanapištima, který přežil potopu a získal nesmrtelnost, aby mu poradil. Cestou k němu podnikal další statečné činy. Utanapištim mu vyprávěl příběh o potopě, kterou přežil a dal mu i radu jak získat nesmrtelnost. Musí najít uprostřed oceánu až na dně růži podobnou trnitou květinu, kterou když okusí, pozbyde smrtelnosti.
Gilgameš se tedy rozhodl plout přes oceán až na ono místo, dal si připoutat nohy těžkými kameny a shodit do oceánu. Na dně utrhl květinu a nedbal, že se o ní popíchal a rozhodl se jí okusit na břehu. Když se odprostil od závaží a vyplaval na hladinu, dal rozkaz lodivodovi přirazit na břeh, kde se utábořil. Odložil ale bohužel svoji květinu a do té se zakousl had. Jak ji okusil, svlékl původní kůži a narostla mu nová. Zoufalý Gilgameš se vrátil do Uruku, aby u bran města pochopil životní pravdu. Když spatři hradby svého města, pochopil, že jeho život je smrtelný, ale činy nikoliv.
Epilog: Další epos v naší rubrice upozorňuje na to, že každý se může stát nesmrtelným právě prostřednictvím svých činů. Dále ale upozorňuje na to, že nás může proslavit řada činů, ale ne všechny mohou být hrdinské. Kdyby Gilgameš jen mořil lidi do úmoru kvůli hradbám stejně jako první čínský císař kvůli velké čínské zdi, nebyl by v této rubrice, ale patrně v rubrice Tyrani. Místo toho si to dal rozmluvit a konal skutečné činy ne pro sebe, ale pro ostatní. Zabil s Enkiduem Chuvavu, pokácel jeho les, zabil nebezpečného nebeského býka. A příběh i upozorňuje na to, že ne vždy se vyplatí aby lidé bojovali sami a že často potřebujeme moudrého a spolehlivé přítele, který nás chrání před druhými i před sebou samotnými.
Django Bradley
